Jakmile jsme vešli do místnosti, zalila mě nervozita. Malá, strohá místnost s kovovým stolem, třemi židlemi a kamerou v rohu. Všechno bylo až moc reálné. Policista za námi zavřel dveře a pokynul nám ke židlím.
"Posaďte se, prosím"
řekl klidným, ale pevným hlasem. Složku si položil před sebe a vytáhl z ní poznámkový blok.
Sedla jsem si, ruce mi mírně cukaly. Petr vedle mě byl tišší než obvykle, ale nevypadal, že by chtěl utéct. Spíš že je připraven.
"Jsem nadporučík Marek Svoboda a povedu dnešní výslech. Vše bude nahráváno a zaznamenáno. Vaše jména a data narození máme, jen si to ověří, Nikol Adámková, narozena 9.12 1998, Petr Adámek, narozenej 9.12 1998, sedí?"
Přikývli jsme.
"Dobře. Můžete mi říct, co přesně se stalo ten večer, kdy došlo k napadení, pane Adámku?"
Petr chvíli mlčel. Já se na něj otočila a chytila ho za ruku pod stolem. Cítila jsem, jak ji lehce stiskl.
"Byl jsem na cestě domů od Niky. Byla noc. Procházel jsem přes park... A tam už stál on. Táta. Čekal tam na mě"
"Mluvíme o vašem otci, Františku Adámkovi?" (pozn. Autorky, nevim jak se jmenuje jeho táta😭🙏🏻)
"Jo"
přikývl Petr tiše.
"A byl sám?"
Petr přikývl
"Ano... hned jak mě spatřil, začal řvát. Že jsme mu zničili život, že jsme ho zradili, že jsme... že jsme odpad. A pak... mi řekl, že to všechno byla jeho práce. Že najal Dominika Cittu, toho, co před dvěma lety unesl Niky. A že najal i Kláru"
Policajt se narovnal.
"Počkejte, zpomalte. Najal Dominika na co?"
Podívala jsem se na Petra. On na mě. Pak jsem začala mluvit já.
"Dominik... mě před dvěma lety unesl. Mučil mě. Šlo to až na policii, ale nikdy se mu nic moc nestalo. A teď se ukázalo, že to celé bylo na zakázku od našeho otce. Protože... nás nenáviděl. A chtěl nám zničit život"
Policajt chvíli nic neříkal, zapisoval si.
"A Klára?"
zeptal se pak.
"Měla... zmanipulovat mého přítele. Opila ho. Dala mu něco do pití. A pak se s ním vyspala. Chtěla tím zničit náš vztah. Chtěla, aby se všechno rozpadlo"
"Myslíte, že to bylo plánované vaším otcem?"
"Nejen myslím. On mi to řekl. Ten večer. V tom parku. Řekl, že už ho nebaví čekat, až nás život zlomí, tak že to vezme do vlastních rukou"
Nadporučík si povzdechl.
"A potom vás napadl?"
Petr kývl.
"Začal do mě mlátit. Kopal mě. Pak mě udeřil do hlavy... a víc si nepamatuju"
V tu chvíli jsem znovu pevně stiskla Petrovu ruku.
Policista nás chvíli sledoval, pak se opřel a položil blok stranou.
"Můžu se zeptat... byl váš otec násilnický i dřív? V dětství?"
Na tu otázku jsme odpovídali oba naráz.
"Ano"
"Pořád"
"Hodně pil"
"Byl hrubý na mámu i na nás"
"Párkrát mě zlomil ruku"
"Mě taky udeřil do hlavy tak, že jsem zvracela celej večer"
"A nikomu jsme to nikdy neřekli. Bála jsem se"
"Já taky. Všichni jsme se báli"
Chvíli bylo ticho. Policajt opatrně přikývl.
"Děkuju vám, oběma. Budeme to ověřovat, ale... chápu, že tohle nebylo jednoduché. Víte, že váš otec je teď ve vazbě. Budete pravděpodobně požádáni o svědectví u soudu"
"Uděláme to"
řekla jsem pevně.
"Jo"
přidal se Petr.
Nadporučík ještě něco dopsal, pak zaklapl blok.
"Tohle zatím stačí. Ozveme se vám, jakmile bude potřeba další výpověď nebo doplnění. Můžete jít"
Dveře se za námi zavřely s tlumeným klapnutím. Ani jeden z nás nemluvil, jen jsme chvíli šli chodbou směrem zpět do čekárny, kde na nás čekal Calin. Všechno to, co jsme právě vypověděli, se mi pořád převalovalo v hlavě. Jako by to byla jiná realita, která mě právě semlela.
Petr šel vedle mě, oči sklopené, ale už to nebyla ta zlomenost z nemocnice. Spíš klid po bouři. Takový ten zvláštní druh ticha, kdy člověk ví, že udělal správnou věc, i když ho to celé bolí.
Jakmile jsme prošli rohem, Calin se okamžitě zvedl z nepohodlné plastové židle.
"Jak to šlo?"
zeptal se tiše, pohledem těkal mezi námi.
"Řekli jsme jim všechno"
odpověděla jsem tiše, trochu chraplavě.
"I o tom, co bylo dřív… i to, co se stalo teď"
Petr jen přikývl. Calin k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.
"Jsem na tebe fakt pyšnej"
řekl.
A i když Petr na sobě nic nedal znát, v očích se mu mihlo něco měkkého. Možná vděčnost. Možná úleva.
"Půjdeme?"
zeptala jsem se, chtěla jsem prostě pryč. Už to všechno nechat v těch stěnách, kde to patří. Calin kývl a všichni tři jsme se vydali ke vchodu.
Venku nás přivítal jemný letní vánek a zvuk projíždějících aut. Slunce pálilo, jako by se svět rozhodl, že nám připomene, že se pořád točí dál.
Cesta autem byla klidná. Seděla jsem vpředu vedle Calina a celou dobu držela jeho ruku. Občas jsem se otočila dozadu, na Petra. Měl zavřené oči, ale nevypadal, že by spal. Jen... odpočíval.
Nikdo nemluvil. Ale to ticho bylo jiné. Už to nebyla tíha nevyřčeného. Spíš ticho po bitvě. A možná... začátek nového klidu.
_____________________________
Omlouvám se za chyby
