Probudila jsem se dřív než Calin. Chvíli jsem jen tiše ležela vedle něj a pozorovala, jak klidně dýchá. Slunce pomalu začínalo pronikat žaluziemi a v ložnici se rozlévalo jemné ranní světlo. Bylo ticho. A právě v tom tichu mi zavibroval mobil, který jsem měla na nočním stolku.
Natáhla jsem se po něm a rozespale rozklikla zprávu.
Policie ČR:
Nikol Adámková, dostavte se prosím k výslechu ve věci trestního činu dne 19. 8. v 13:00 hod. na služebnu Praha 5.
Zůstala jsem na to chvíli jen koukat. Srdce mi malinko zrychlilo, i když jsem věděla, že tenhle moment přijít musel. Že jednou budeme muset říct všechno nahlas i tam. Oficiálně. Policii. Před cizíma lidma, co si to budou zapisovat a pokládat otázky, které nebudou vždy příjemné.
Zvedla jsem hlavu a koukla na Calina. Pořád spal.
Mobil mi znovu zavibroval. Tentokrát to byla zpráva od Petra.
Bráška💗: Přišlo ti to taky?
Na chvíli jsem zírala na jeho zprávu. Automaticky jsem mu odepsala
Vy: Jo… zítra v v jednu. Tobě taky?
Bráška💗: Jo. Mám tam být ve stejnou dobu. Jsem trochu nervózní, nebudu lhát.
Vy: Chápu tě… ale jsme v tom spolu. Uvidíme se tam, jo?
bráška💗: Jasný. Díky, Niky. Fakt.
Odložila jsem telefon zpátky na noční stolek a otočila se k Calinovi. Pohladila jsem ho po tváři a on se trochu pohnul, pomalu otevřel oči.
"Dobré ráno"
zamumlal.
"Dobré…"
usmála jsem se slabě. Ale asi si všiml, že je ve mně něco jinak, protože se na mě hned zadíval trochu víc soustředěně.
"Co se stalo?"
"Přišla mi zpráva z policie. Mám jít zítra v jednu k výslechu. A Petr taky"
Na chvíli bylo ticho. Pak mě Calin objal a přitáhl blíž k sobě.
"Tak tam půjdeme spolu. Všechno zvládneš. Víš, že v tom nejsi sama"
Přitiskla jsem se k němu a přikývla. Možná mě to trochu uklidnilo. Aspoň trochu. Ale stejně jsem věděla, že tohle bude další krok, který otevře staré rány. A zároveň… možná jedinej způsob, jak je začít konečně zavírat.
Ráno se neslo v tichém souznění. Sice jsme s Calinem nemluvili hned o zprávě od policie, ale oběma nám to viselo někde mezi očima. Jako něco nevyřčeného, co se teprve stane, ale zatím si na to dáváme oddech. Dohodli jsme se, že dnešek bude volnější. Jen pro nás. A že o zítřku se budeme bavit, až bude potřeba.
Zůstali jsme v posteli déle než obvykle. Calin mi prohrabával vlasy a já se tiše smála, jak mi dlaní zamotal pramen přes nos.
"Jsi v pohodě?"
zeptal se mě pak, jemně, bez nátlaku.
Přikývla jsem.
"Jo. Zvládnu to. Jen… jsem ráda, že je to až zítra"
"To jo. Aspoň máme dneska čas na chill"
Po snídani, palačinky s tvarohem a jahodama, které Calin udělal, i když tvrdil, že vaření není jeho silná stránka, jsme si pustili nějakej starej film, co jsem mu už dlouho slibovala. Byli jsme přikrytí dekou, oba v mikinách, a i když jsme většinu filmu stejně víc komentovali než sledovali, nějak to zafungovalo.
Po obědě, který jsme objednali domů, jsme se šli projít. Byl teplej den, vzduch voněl po letní zeleni a kytkách, co přežily srpnový vedro. Nešli jsme nikam daleko, jen pár ulic, ale cítila jsem se trochu volněji. Nebylo to jako útěk, spíš takovej malej nádech mezi vším, co bylo a co ještě přijde.
"Píše ti Petr?"
zeptal se Calin, když jsme si sedli na lavičku kousek od malý fontány.
"Občas. Dneska zatím nic, až na to ráno… Asi chce taky klid"
"Chápu"
Podíval se na mě. „Myslíš na to?“
"Na zítřek?"
přikývla jsem.
"Jo. Ale ne tolik, jak jsem si myslela. Asi protože jsem tady"
Usmál se a políbil mě na čelo.
"To rád slyším"
Večer jsme strávili doma. Calin mi navrhl, že mi zahraje nějaký nový nápady, co měl v hlavě. Pustil beat a začal jen tak freestylem házet řádky. Já seděla na gauči, zabalená v dece a s hrnkem čaje v ruce. Bylo to… hezký. Vážně hezký. Jako bych na chvíli zapomněla úplně na všechno ostatní.
Když skončil, koukl se na mě s úsměvem.
"Měl bych tě vzít zase do studia. Neříkám, že musíš rapovat, ale tvoje názory mi tam chybí"
"Jo, to budu ráda"
Usmála jsem se na něj
Ten večer byl takový, jaký jsme potřebovali. Normální. Bez dramat. Bez bolesti. Jen my dva.
Až když jsme si večer lehli do postele, znova mi v hlavě naskočilo to slovo, výslech. Ale nechala jsem si ho jen v hlavě. Neřekla jsem nic. A Calin taky ne.
Jen mě objal pevněji. A já věděla, že zítra, až to přijde, budu mít sílu to zvládnout.
____________________________
Omlouvám se za chyby
