Ráno se mi vstávalo lehce. Vzbudilo mě jemné pohlazení po vlasech a hned nato tiché zašeptání mého jména. Otevřela jsem oči a pohled mi padl na Calina, který se na mě díval s takovým klidem, že mě úplně roztavil.
"Dobré ráno"
řekl a políbil mě na spánek.
"Dobré"
pousmála jsem se ospale a přitáhla si peřinu víc pod bradu.
"Kolik je hodin?"
"Devět. Ale nikam nespěcháme"
odpověděl a znovu mi prsty projel vlasy.
"Jen jsem tě chtěl vzbudit, protože je venku krásně. A... mám plán"
Překvapeně jsem nadzvedla obočí.
'Plán?"
"Jo. Malý piknik. Jen my dva. Nic velkého. Kousek za městem je takové místo, kam jsem dřív občas chodil, když jsem chtěl klid. Je tam výhled na celé město a spousta zeleně. Myslel jsem… že bych ti to chtěl ukázat"
Moje srdce vynechalo úder. Nešlo o místo. Šlo o to, že mě tam chtěl vzít. Že mi chtěl ukázat něco osobního. Důvěrného.
Převalila jsem se blíž k němu a opřela si čelo o jeho.
"To zní jako nejlepší plán na světě"
Usmál se, ten jeho klidný, tichý úsměv, a sevřel moji ruku ve své.
"Super. Tak to vezmeme pohodově. Udělám snídani. Ty se zatím obleč."
"Ano, pane organizátore"
zasmála jsem se a konečně jsem cítila, že ten den bude jeden z těch, na které se nezapomíná.
Cesta byla klidná. Seděla jsem vedle Calina v autě, okýnko pootevřené, vítr mi cuchal vlasy a rádio tiše hrálo. Sem tam jsme se na sebe podívali a usmáli se. Ani jsme nemuseli mluvit, to ticho mezi námi nebylo trapné, bylo… příjemné.
Když jsme dorazili, nechápala jsem, že takové místo vůbec existuje tak blízko města. Byla to malá louka schovaná mezi stromy, a za ní malý útes, odkud byl výhled na celé Brno. Město se v dálce třpytilo pod sluncem, a kolem nás jen ticho a příroda.
"Páni…"
hlesla jsem, když jsme došli na místo.
"To je nádhera"
Calin se na mě podíval
"Jo… je"
Roztáhli jsme deku a vybalili všechno, co jsme si vzali s sebou. Ovoce, sendviče, pár sladkostí… a termosku s čajem. Posadili jsme se vedle sebe, slunce nám hřálo záda a vítr lehce šustil v trávě.
"Víš…"
začal Calin po chvíli
"přemýšlel jsem. Jak je to vlastně divný, že ještě před pár měsíci jsme si psali jako kámoši a dneska… dneska tady sedíme"
"Jo…"
usmála jsem se.
"A mně to vůbec nepřijde divný. Jako by to tak mělo být"
Otočila jsem se na něj. Seděl se zkříženýma nohama, vlasy rozcuchané od větru a v očích měl ten pohled, který mi vždycky připadal jako domov. Sklonil se ke mně a já mu vyšla naproti. Políbil mě něžně, pomalu, tak, že jsem skoro zapomněla dýchat.
Když se odtáhl, zůstali jsme chvíli čelem k sobě, nos na nose, oči v očích.
"Miluju tě, Niky"
