Seděli jsme tam ještě dlouho. Slunce už zapadalo, ale teplo pořád zůstávalo. Niky se pořád trochu třásla, ale usmívala se tím svým tichým, rozzářeným způsobem. Hlavu měla položenou na mém rameni a já měl prsty zamotaný do jejích vlasů.
Petr seděl naproti nám a házel po mně klacíky.
"No, pořád nevěřím že si to udělal, ale že ti to trvalo"
brblal, ale bylo vidět, že je dojatej. David si mezitím fotil nebe a říkal něco o tom, že „tohle je vizuál jak z klipu, to musíme použít“. A Willy? Ten pořád poskakoval kolem jako pytel energie, co se nedá vypnout.
"Kámo, víš co? Uděláme afterku. Neříkej ne"
přiběhl ke mně a poplácal mě po rameni.
"Svatba se ještě úplně neplánuje nee, nebo jo? No to je jedno. Ale zásnubní after? To musí bejt!"
"Willy, je půl osmé večer"
zasmál jsem se.
"A jsme uprostřed pole. Co tu chceš dělat, sbírat šišky?"
"Pole je symbol! Slunečnice! Prstýnky! Romantika! Já si přinesl reprák!“
tasil z batohu malý repráček a vítězně ho zvedl do vzduchu.
David se začal smát.
Podíval jsem se na Niky. Pořád mě držela za ruku. Její oči byly klidný, ale plný emocí.
"Jsi v pohodě?"
zeptal jsem se tiše.
Přikývla.
"Jo. Jen tomu ještě pořád nevěřím"
"Ani já ne"
řekl jsem, a zasmáli jsme se oba.
"Ale je to skutečný. A já… Jsem fakt rád, že jsi řekla ano"
"Ani jsem nemusela přemejšlet. Ty jsi ten člověk, o kterým vím, že s ním zvládnu všechno"
A v tu chvíli mi došlo, že přesně tohle jsem si celej ten čas přál slyšet.
Ležím na gauči v obýváku s hlavou položenou na Calinově noze. Máme puštěnej nějakej film, ale nikdo ho vážně nesleduje, klasika. Všichni jsou tu. Petr sedí na zemi, opřenej o konferenční stolek a hází popcorn do pusy tak, že půlka končí na koberci. David si na mobilu hraje nějakou hru, u toho mručí jak medvěd. A Willy… no, Willy právě tančí s polštářem. Doslova.
"Myslíš, že se tu někdo dožije dne, kdy budeš normální?"
houkne na něj Petr.
"Jsem budoucí nejlepší družba! Mám právo být emocionálně rozbitý a fyzicky neklidný!"
zakřičí Willy, otočí se kolem dokola a rozplácne se vedle Calina na gauč.
Calin se jen uchechtne a pohladí mě po vlasech. Je v klidu. Klidnější než poslední týdny. Možná nejklidnější, jak jsem ho kdy viděla. Pořád vypadá trochu unaveně, ale jeho ruka na mojí paži je pevná, jistá. Jako by si konečně oddechl.
Zvednu oči k jeho obličeji.
"Takže. Teď, když jsme oficiálně zasnoubený… Co budeme dělat zítra?"
"Zítra?"
zamyslí se.
"Zítra tě vezmu na snídani. Do tý malé kavárny, jak máš ráda. A pak budem dělat nic"
"To zní jako plán. Hlavně to nic"
"Budu to dělat nejlíp, jak umím"
mrkne na mě.
Petr mezi tím přepíná na další film a hádá se s Davidem o žánr. David chce něco akčního, Petr romantiku, Willy navrhuje horor. Nakonec vyhraje Petr, protože „nevěsta má teď hlasovací veto“.
Všichni se rozchechtají a já se musím usmát taky. Tohle je ono. Tohle je náš svět. Bláznivý, hlučný, občas naprosto absurdní. Ale je náš. A já v něm mám svoje místo, vedle Calina, obklopená těma, co nás drží nad vodou.
A jestli takhle bude vypadat zbytek našeho života? Tak jo. Jdu do toho
___________________________________
Omlouvám se za chyby
