Druhý den ráno jsem se vzbudila dřív než budík. Spala jsem sice pár hodin, ale moje tělo i hlava byly pořád napjatý. Hned jak jsme s Calinem posnídali jen tak v tichosti, nasedli jsme do auta a zamířili zpátky do nemocnice. Potřebovala jsem ho vidět. Potřebovala jsem vědět, že se včerejšek nestal jen sen.
Cestou jsem se dívala z okna a přemýšlela, co mu řeknu. Jestli si vůbec něco pamatuje. Jestli bude schopnej mluvit. Byla jsem plná otázek, ale i nervozity. Calin držel jednu ruku na volantu a druhou na mé stehno. Jen tak lehce, konejšivě. Neřekli jsme toho moc, ale ani nebylo třeba.
Když jsme přišli na oddělení a došli ke dveřím jeho pokoje, trochu jsem zadržela dech. Otevřela jsem tiše a vešla dovnitř. Seděl opřený v posteli. Byl bledý, oči měl zavřené, ale ruka, kterou měl položenou na dece, se lehce pohnula.
"Petře…?"
zašeptala jsem.
Pomalu otevřel oči. Tentokrát úplně. Zadíval se přímo na mě a lehce, sotva znatelně, se pousmál.
"Ahoj"
hlesl slabým, chraplavým hlasem.
Do očí mi okamžitě vhrkly slzy. Sedla jsem si na kraj postele a jemně mu stiskla ruku.
"Jak ti je?"
Jen nepatrně zavrtěl hlavou.
"Unavenej…"
Calin se postavil vedle mě a usmál se.
"Zníš jako sjetej osel"
ušklíbl se tiše, ale v očích měl úlevu a vděk.
"Díky, kámo…"
zamumlal Petr sotva slyšitelně, ale na tváři měl slabý úsměv
Seděli jsme tam jen tak, v tichu, a drželi se za ruce. Věděla jsem, že toho víc nepotřebuju. Stačilo mi, že je tu. Že dýchá. Že vnímá.
Po pár minutách někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešel doktor Štěpánek, s klidným výrazem a notesem v ruce.
"Dobré ráno, pane Adámku"
usmál se a přešel k posteli.
"Dnes se zbavíme i těch hadiček. Vaše dýchání se stabilizovalo a myslím, že to zvládnete už bez nich"
Pak se otočil na nás.
"Bude lepší, když na chvíli odejdete. Nemusí to být dlouho, jakmile bude přístroj odstraněný a zkontrolujeme hodnoty, můžete zpátky"
Přikývla jsem, i když mi srdce najednou těžklo.
„Jasně..."
zašeptala jsem a vstala. Ještě jsem Petrovi pohladila hřbet ruky a on mi pohybem očí dal najevo, že ví.
Calin otevřel dveře a spolu jsme vyšli na chodbu. Zavřela jsem za námi a opřela se zády o zeď. Připadalo mi to jako věčnost, i když to trvalo možná pár minut.
"Bude to v pohodě"
řekl Calin tiše.
"Já vím…"
Znovu mi stiskl ruku a přitáhl si mě k sobě do náruče.
Trvalo to asi deset minut. Možná patnáct, ale mně to připadalo jako hodina. Celou dobu jsem nervózně přecházela po chodbě a čekala, kdy se konečně otevřou dveře. Calin mě znovu a znovu uklidňoval, ale v tu chvíli se mi hlavou honilo tolik myšlenek, že jsem ho skoro nevnímala. Jen jsem potřebovala zpátky. Za ním.
Konečně se dveře otevřely a ven vyšel doktor Štěpánek.
"Hotovo. Můžete zpátky dovnitř. Přístroj jsme odstranili bez problémů, pan Adámek reaguje dobře. Ale i tak, prosím, snažte se ho neunavit. A kdyby se něco změnilo, hned nás zavolejte"
Přikývla jsem.
"Děkujeme"
šeptla jsem a hned vykročila zpátky do pokoje.
Petr ležel opřený, víčka měl pootevřená, dýchal pomalu a klidně. Když nás uviděl, pohnul hlavou mírně do strany a koutky úst se mu jemně zvedly.
Usmála jsem se.
"Chyběli jsme ti?"
"Jo… trochu"
zašeptal.
Došla jsem k němu a posadila se zpátky na židli. Vzala jsem ho za ruku a opatrně ji sevřela, jako bych se bála, že ho zase ztratím
Calin zůstal stát za mnou a pak si tiše sedl do druhé židle u okna.
"Doktor říkal, že to šlo dobře"
řekl Calin klidně.
"A vypadáš… líp"
Petr zavřel oči a pak je pomalu znovu otevřel.
"Cítím se… trochu jako přejetý vlakem. Ale dík."
Zasmála jsem se. Byl to slabý smích, ale upřímný.
Chvilku jsme tam jen tak seděli. V tichu. V klidu. Držela jsem jeho ruku, sledovala každý drobný pohyb, každé zamrkání, každý nádech. Byl bledý, ale v očích měl záblesk života. Tichý, ale silný. A pro mě to bylo všechno.
_____________________________
Omlouvám se za chyby
