Večeře voněla až směšně dobře na to, že ji dělal Petr. Ne že bych mu křivdila, ale jeho kuchařský styl bývá dost… no, radši nic. Tentokrát se ale snažil. Možná cítil, že potřebuju trochu rozptýlení. A vlastně mu to šlo. Těstoviny se nepřipálily, omáčka nebyla jak voda a kuchyň nezapálil, což je u něj úspěch.
Snažila jsem se působit v pohodě. Smát se, reagovat, zapomenout na dnešní odpoledne, které se mi pořád dokola přehrávalo v hlavě. Věděla jsem, že Petr to pozná, že mu nic neuteklo, ale oceňovala jsem, že se mě na to nijak přímo neptal. Jenom tu byl. A to bylo dost.
Najednou jsem slyšela jak se rozletěly dveře od Calinova pokoje
"Nazdar"
zahlásil a mířil rovnou k lednici.
Petr na něj mávl
"Čus"
Calin vytáhl láhev džusu a opřel se bokem o linku.
"Něco nového dneska?"
A pak to přišlo.
"Niky šla na nákup"
začal Petr.
"A pak… měla trochu nepříjemný setkání"
V tu chvíli jsem se v sobě úplně sevřela. Chtěla jsem ho přerušit. Nějak. Ale nezmohla jsem se na nic. Petr si toho všiml, ale to už bylo pozdě.
"Jaký setkání?"
zeptal se Calin a úplně změnil tón.
"Ehm…"
zamrkal Petr, a pak střelil pohledem ke mně. Já jen tiše zakroutila hlavou, ale nevěděl, jestli to znamená „neříkej to“ nebo „je mi to fuk“.
"S kým?"
vyhrkl Calin a položil láhev na linku
Petr zaváhal. A pak to z něj vypadlo
"Přišla za ní Dominikova máma. Jen tak. Venku, před obchodem"
Calinovi se v očích okamžitě rozsvítila starost.
"Cože?"
Zhluboka jsem se nadechla.
"Neudělala mi nic"
řekla jsem.
"Byla… hodná. Mluvila o tom, že ví co mi Dominik udělal a že jí to mrzí a lituje toho že nezasáhla dřív. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet a celej den jsem z toho v hlavě měla hroznej chaos"
Calin ke mně přišel a položil mi ruce na ramena.
"Tak aspoň že tak, ale... proč jsi mi to neřekla?"
"Chtěla jsem ti to říct, jen… jsem nevěděla jak. A nechtěla jsem, aby ses kvůli tomu trápil"
Chvíli mlčel, jen se mi díval do očí.
"Ale trápím se, když něco dusíš v sobě. Takže prosím… příště jo?"
Přikývla jsem.
"Díky, že jsi tady"
zašeptala jsem.
Později jsme spolu zůstali sami v obýváku. Petr se zavřel do pokoje, a i když jsme s Calinem moc nemluvili, bylo mezi námi ticho, které mě uklidňovalo. Ticho, ve kterém jsem mohla dýchat, protože věděl, že prostě… potřebuju klid. Ne řešení. Jen přítomnost.
A i když jsem nevěděla, co další dny přinesou, ten večer jsem si byla jistá jedním, že na to nejsem sama.
___
Sluneční paprsky se líně plazily po kuchyňské lince. Seděla jsem u stolu v teplé mikině, nohy stočené pod sebou, a upíjela čaj.
Dnešek měl zvláštní nádech. Byl to jeden z těch líných zimních dnů, kdy se všechno pohybuje pomaleji a člověk si poprvé po dlouhé době opravdu uvědomí, že nikam nemusí spěchat.
Do kuchyně vešel Petr. Rozcuchaný, s teplákama napůl spadlýma z boků, v ruce telefon a s výrazem, že se právě dozvěděl něco zajímavého.
"Jo, vážně? Fakt?"
Usmál se a otočil se ke mně, pořád s mobilem u ucha.
"No super, tak dej vědět, kdy tam máme bejt. Čau."
Zavěsil a pohodlně se usadil naproti mně.
"Tak hádej co"
řekl vítězoslavně.
"Studio?"
nadhodila jsem s úsměvem.
"Yes. David volal. Prý už je opravený a připravený. Zvuk srovnali, všechno funguje. Můžem zas začít nahrávat"
"To je super"
odpověděla jsem a opravdu to tak myslela.
"Docela mi to už chybělo"
"Mně taky"
natáhl se po sušence a zakousl se do ní.
Usmála jsem se. Bylo fajn vidět ho zas takhle že má z něčeho upřímnou radost.
Ticho v bytě bylo vlastně příjemné. Věděla jsem, že Calin ještě spí, a mně vůbec nevadilo, že máme dopoledne takhle pomalé.
"Máš dneska v plánu něco důležitýho?"
zeptal se Petr mezi kousáním.
"Ne… možná později něco uvařím. Ale jinak klid"
"No, tak si užijem ještě trochu volna, než nás David začne zase honit"
Přikývla jsem a dopila čaj. Dnešek bude klidný. A přesně to jsme všichni potřebovali.
____________________
Omlouvám se za chyby
