Další den byl pro mě o něco snesitelnější. Možná to bylo tím, že Petr už byl stabilní, možná tím, že se znovu nadechl bez pomoci přístrojů, možná tím, že mi v noci poprvé za poslední dobu neujely slzy vyčerpáním.
Do nemocnice jsme dorazili dopoledne, těsně po vizitě. Doktor nás nechal vejít hned. Calin nesl malý balíček, čisté ponožky, hřeben, něco na zub a krabičku domácích sušenek od mámy. Prý že Petr musí začít jíst něco lepšího než nemocniční puding.
"Zase vás vidím"
zamumlal Petr s tichým úsměvem, když jsme vešli. Už byl víc při vědomí než předešlý den. Oči měl otevřené, pohled klidný, a dokonce se i trochu nadzvedl na polštáři.
"Dneska ti to fakt sekne"
usmála jsem se a posadila se k jeho posteli.
Calin se usmál a podal mu krabičku.
"Mamka ti posílá sušenky. Prý máš jíst, ať zase nejsi jak kostlivec"
"To jí vyřiď, že to beru jako výzvu"
zazubil se Petr, i když to byl slabý úsměv.
Seděli jsme s ním už skoro dvě hodiny, když se ozvalo jemné zaklepání na dveře a do pokoje opatrně nakoukla hlava s čepicí dozadu.
"Čau… můžeme?"
zeptal se Willy. Za ním stál David a v ruce držel plastový pytlík s energetickým nápojem a něčím, co vypadalo jako noviny.
Petr se mírně pousmál.
"Nazdaaar, jasně. Pojďte dál"
"Už nás konečně pustili i jako kámoše, ne jen příbuzný"
řekl David s úsměvem a zamával.
"Tak jsme přišli omrknout toho bojovníka"
Willy došel blíž a plácl Petra po rameni, opatrně, ale s tím jeho typickým výrazem ve tváři.
"Vypadáš hrozně, ale aspoň žiješ"
"To je asi nejhezčí věc, co jsem od tebe kdy slyšel"
uchechtl se Petr.
Já s Calinem jsme se stáhli o kousek dál, aby měli chvíli pro sebe. Seděla jsem na malé sedačce u okna a jen tiše poslouchala, jak si ti tři povídají. Byla jsem ráda, že ho vidím se smát. I když byl bledý a unavený, v jeho očích znovu žil kluk, kterého jsem znala, a milovala.
Po chvíli se Willy otočil ke mně a poposel o pár kroků blíž.
"Mimochodem… díky, že jsi u něj byla. Myslím, že to pro něj hodně znamená"
Usmála jsem se.
"Neumím si představit, že bych nebyla"
Petr na mě jen tiše pohlédl a neřekl nic. Ale ten pohled… mluvil za všechno.
Když Willy s Davidem odešli a v pokoji zase zavládlo ticho, zůstala jsem vedle jeho postele sedět sama. Calin šel dolů pro něco k pití, prý horký čaj, ale spíš chtěl jen na chvilku zmizet. Chápu ho. To ticho bylo těžký.
Petr měl oči pootevřené. Dýchal pomalu, ale klidně. Dělalo mi to radost. Každý jeho pohyb, každé mrknutí bylo jako malý zázrak. Hřbet jeho ruky byl pořád chladný, ale už ne tak bezvládný jako dřív.
Zrovna když jsem mu palcem jemně přejížděla po kloubech, ozval se jeho hlas. Byl tichý, skoro nejistý:
"Říkala máma… něco o tátovi?"
Zvedla jsem k němu pohled.
"O tátovi?"
zopakovala jsem zmateně.
Petr lehce přikývl. Jeho oči zůstávaly upřené do stropu.
"Ne…"
řekla jsem pomalu.
"Vůbec o něm nemluvila. Proč?"
Na chvíli zůstal potichu. Jako by přemýšlel, jestli má pokračovat. Pak lehce zavřel oči a vydechl nosem.
"Jen tak… napadlo mě to"
Zamračila jsem se. Něco na jeho tónu mi nesedělo.
"Petře, stalo se něco? S tátou?"
"Nevím"
odpověděl tiše. Až moc rychle.
"To nic"
Seděla jsem vedle něj, cítila, jak se mi v hrudi usazuje ten divný pocit, nejistota. Jeho tvář byla klidná, ale oči… v očích měl něco temného. Něco, co tam dřív nebylo.
"Už jsme ho dlouho neviděli"
řekla jsem, abych něco řekla.
"Máma se o něm vůbec nezmiňuje. Ani já se neptám. Po tom všem…"
Petr neodpověděl. Jen pomalu otočil hlavu na bok, směrem ke mně. Pohled mu na chvilku ztvrdnul, ale pak ho rychle odvrátil. Mlčel.
Vzala jsem ho znovu za ruku. Lehce.
"Odpočívej, jo? Všechno bude zase dobrý"
Nereagoval. Jen stiskl víčka pevněji k sobě. A já najednou měla pocit, že ví mnohem víc, než říká. Ale nechtěl to pustit ven. Ne teď. Možná nikdy.
___________________________
Omlouvám se za chyby
