Calin za sebou tiše zavřel dveře, ale i tak mi přišlo, že ten zvuk prořízl celou místnost. Najednou jsem tam s Petrem byla úplně sama.
Zůstala jsem sedět na židli těsně vedle postele a držela jeho ruku oběma svýma dlaněma. Ani jsem nedýchala. Jako bych se bála, že kdybych udělala byť jen jediný prudší pohyb, všechno se vrátí zpátky do toho ticha, co tu bylo celou dobu.
"Petře..."
zašeptala jsem znovu, tentokrát skoro jako modlitbu.
Naklonila jsem se blíž a položila si čelo na jeho ruku. Byla teplá. A i když pořád bez reakce, už to pro mě bylo něco.
Zavřela jsem oči. V hlavě mi probíhaly všechny naše společné vzpomínky, ty hezký, i ty šílený. Všechno. A hlavně ta myšlenka, že kdyby nepřišel ten telefonát, vůbec bych nevěděla, že se něco stalo. Ta představa mi stáhla žaludek.
"Víš, že mě tímhle fakt děsíš?"
špitla jsem, skoro se zasmála, ale hlas se mi zlomil.
"Fakt si nemyslím, že tohle byl ten nejlepší způsob, jak se zase sejít..."
Pohladila jsem ho palcem po hřbetu ruky.
V tu chvíli jsem cítila, jak mi začínají téct slzy. Zase. Neměla jsem už sílu je zadržovat. Opřela jsem se o jeho ruku trochu víc a jen tak tam tiše seděla.
A právě v tu chvíli, kdy jsem měla hlavu skloněnou a snažila se uklidnit dech, ucítila jsem jemné škubnutí.
Zvedla jsem hlavu.
Nejdřív nic. Ale pak se to stalo.
Pomalinku, váhavě, jako by každé hnutí stálo neskutečné úsilí, se jeho víčka začala zvedat. Ještě ne úplně, ale dost na to, abych to viděla. Ty známé oči se objevily jen na vteřinu, rozmazané, zmatené, a pak se znovu zavřely. Ale tentokrát ne do bezvědomí. Spíš jako když někdo na okamžik usne, protože je příliš vyčerpaný.
"Péťo!"
vyhrkla jsem tiše, ale radostně.
Ještě jsem z něj nespustila oči, a tentokrát jsem ho jemně pohladila po čele.
"To stačí. Zatím. Jen buď tady. Zůstaň s námi, ano?“
Měla jsem pocit, že se mi konečně po těch nekonečných dnech v hrudi něco uvolnilo. A i když to byl jen drobný okamžik, pro mě znamenal celý svět.
Za dveřmi už se ozývaly kroky doktora a Calina. Ale já na malou chvilku byla jen tady. S ním.
A znovu jsem mu stiskla ruku, tentokrát mnohem pevněji.
Dveře se tiše otevřely. Zvedla jsem hlavu právě ve chvíli, kdy dovnitř vešel doktor následovaný Calinem. Ten ke mně okamžitě zamířil a položil mi jemně ruku na rameno.
"Je to pravda?“
zeptal se tiše a já jen přikývla.
"Otevřel oči. Na chvíli… ale bylo to tam"
Doktor bez jediného slova přešel k posteli a zkontroloval monitory. Pak se lehce naklonil k Petrovi a prsty mu zlehka přejel po víčku.
"Petře?"
oslovil ho klidným hlasem.
"Tady doktor Štěpánek. Jste v nemocnici. Jestli mě slyšíte, zkuste znovu otevřít oči"
Chvíli bylo ticho. Tak dlouhou, že jsem si myslela, že to byl opravdu jen náhodný pohyb. Ale pak, pomalu a váhavě, se jeho víčka znovu pohnula. Tentokrát o něco víc než předtím. A tentokrát zůstala pootevřená.
Zatajila jsem dech.
Jeho pohled byl rozmazaný, ztěžka se soustředil, ale zůstal. Ty oči, které znám tak dobře, se na mě dívaly. Ne s jasným poznáním, spíš jako by se snažil poskládat svět zpět dohromady. Ale byl tam. Přítomný. Opravdový.
"Petře…"
zašeptala jsem.
Doktor mu znovu jemně položil ruku na rameno.
"Zkuste nemluvit. Dýcháte s pomocí kyslíku, tělo je ještě hodně vyčerpané. Ale tohle je dobré znamení. Hodně dobré"
"Dobrý bože.."
zamumlal Calin a já ucítila, jak jeho prsty na mém rameni zesílily stisk.
"Můžeme tu ještě zůstat?"
zeptala jsem se doktora, hlas se mi lehce třásl.
"Na chvíli ještě ano"
přikývl a usmál se na nás.
"Ale jen klid, žádné zbytečné podněty. Může ho bolet hlava, může být dezorientovaný. Potřebuje hlavně klid"
Jakmile odešel, zůstali jsme u něj. Já pořád seděla těsně u jeho postele, Calin se přesunul na židli vedle mě.
Petrovy oči byly pořád pootevřené, sem tam zamrkaly, a dokonce lehce pohnul hlavou naším směrem. Bylo vidět, že se snaží něco říct, ale nešlo to.
"To je v pořádku"
Řekla jsem a stiskla mu ruku.
"Neříkej nic. Jen… buď tady"
Ještě chvíli jsme jen tiše seděli. Neodvažovala jsem se ani mrknout, natož se zvednout. Po těch všech dnech, kdy byl jen ticho, byl teď tenhle drobný, tichý kontakt jako zázrak.
A v tomhle tichu jsem poprvé za celou dobu věřila, že všechno bude zase dobrý.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
