Sedly jsme si na lavičku kousek od silnice. Lidi kolem chodili, aniž by tušili, co se ve mně právě děje. Držela jsem si ruce na kolenou, napjatá jako struna, připravená kdykoliv vstát a odejít. Ona chvíli mlčela. A pak promluvila.
"Já nevím, kde začít…"
řekla potichu, spíš sama pro sebe než mně.
Mlčela jsem. Nechtěla jsem jí pomoct. Musela začít sama.
"Vím, co ti udělal. Co se stalo. Všechno. A… chci, abys věděla, že… mě to mrzí"
Zamrkala jsem. Ani jsem pořádně nevěděla, co mám cítit. Hněv? Smutek? Úlevu?
"Tohle z jeho strany se nikdy nemělo… nemělo stát"
pokračovala.
"Věděla jsem, že se chová divně. Uzavíral se, měl záchvaty vzteku… ale doufala jsem, že to není vážné. Že se to spraví"
Na chvíli jsem se na ni podívala. Vypadala jinak, než jsem si ji představovala. Nebyla tvrdá, ledová, bezcitná. Spíš jako někdo, koho to celé semlelo stejně jako mě. Ale pořád to nic neměnilo.
"Proč mi to říkáte?"
"Protože si to zasloužíš slyšet. Protože jsi jediný člověk, kterému Dominik skutečně ublížil, a který by mohl potřebovat vědět, že jeho matka to vidí. A že jí to není jedno"
Sklopila jsem pohled. V krku mi vyschlo a cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek.
"Jsem ráda že mu dali 6 let"
řekla po chvíli.
Znělo to... bolestivě, ale opravdově. Bylo trochu děsivý slyšet takhle mluvit matku o svým synovi..
"Já vím, že jsem taky selhala. A chci se za to omluvit. To je všechno"
Podívala se na mě s očima, které vypadaly, že brečely tisíckrát. A možná právě teď zadržují další slzy.
Já jen přikývla. Ne proto, že bych jí odpustila. Ale možná... že jsem to potřebovala slyšet. A že část mě chtěla slyšet, že někdo z té druhé strany konečně pochopil, co se stalo.
___
Položila jsem nákupní tašky na kuchyňský stůl a povzdechla si. Uvnitř bytu ale bylo příjemně teplo, ticho a bezpečno. Všechno, co jsem teď potřebovala. Pomalu jsem začala vybalovat, těstoviny, ovoce, balíček sýra... prsty mi samy skládaly věci na svoje místa, ale myšlenky lítaly úplně jinde.
Uslyšela jsem kroky. Tiché, rozespalé. Po chvíli se ve dveřích objevil Petr s rozcuchanými vlasy, v mikině a teplácích. Protahoval se a ospale zívl.
"Čau…"
usmál se.
"Zase jsi zachránila lednici"
"Někdo to dělat musí"
odpověděla jsem s úsměvem, i když byl trochu slabší, než obvykle.
Došel ke stolu a začal mi beze slov pomáhat. Oba jsme chvilku jen vybalovali, v tichu, co ale nebylo nepříjemné. Spíš klidné.
Petr najednou vzhlédl a trochu zamračeně se na mě podíval.
"Děje se něco?"
Zarazila jsem se.
"Proč myslíš?"
"Nevím. Působíš tak nějak… zamyšleně. A tišší než obvykle"
Přemýšlela jsem, jestli mu to říct. Vážně jsem chtěla, ale zároveň jsem cítila, že to v sobě nechci dusit. Ale Petr vždycky uměl poslouchat.
Opřela jsem se o kuchyňskou linku, překřížila ruce a chvíli koukala do země.
"Dneska… když jsem šla do toho obchodu, zastavila mě jedna žena."
Petr přikývl, ale nic neříkal. Čekal.
"Byla to... Dominikova máma"
Petr se ani nepohnul. V očích se mu mihlo překvapení, ale pořád jen tiše stál.
"Řekla mi, že mě poznala podle fotek. A že mi chtěla něco říct. Tak jsme si sedly na lavičku. Neměla jsem pocit, že by mi chtěla ublížit. Spíš naopak"
Povzdechla jsem si. Bylo těžké to formulovat.
"Mluvila o něm. O tom, co udělal. Řekla, že to ví. A že… že se za něj stydí. Prý už dlouho. Ale že nikdy neměla odvahu proti němu jít. Přiznala, že si všímala věcí. Ale nic neudělala. A že teď už jen lituje, že nebyla matkou, kterou měl mít"
Petr pomalu položil ruce na stůl a chvíli koukal do prázdna.
"To je dost silný"
řekl nakonec tiše.
"Jo"
přikývla jsem.
"Byla jsem z toho úplně mimo. Nečekala jsem to. Ani trochu. A teď nevím, co si mám myslet"
Sedl si na židli a chvíli mlčel. Potom zvedl pohled.
"Hele, Dominika jsem viděl na vlastní oči pár krát. A jeho mámu jsem neviděl už vůbec. Ale vím... co ti udělal. A vím, že tě to pořád někde uvnitř... bolí. I když jsi silná a nevypadáš, že bys to pořád nosila v sobě"
Zvedla jsem oči.
"Ale nosím"
"Já vím"
řekl tiše.
"A chápu, že ti to zamotalo hlavu. Ale podle toho, co říkáš… asi to nebylo špatný, že jsi ji potkala. Možná jsi slyšela něco, co jsi potřebovala slyšet"
"Taky si to říkám. Ale zároveň mám v sobě takovej divnej tlak"
"Já vim.., ale kdyby tě zase někdy někde potkala a už nebyla takhle příjemná tak mi to zase hned řekni jo. Kdyby se stalo cokoliv, jsem tu pro tebe"
Řekl, přišel ke mně blíž a pořádně mě obejmul.
Ten večer už jsme jen vybalili zbytek nákupu a uvařili si čaj. Nebylo třeba víc. Občas jsou ty nejklidnější chvíle právě ty, co člověk potřebuje nejvíc.
_______________________
Omlouvám se za chyby
