O 11 let později
Sedím na terase našeho domu a pozoruju, jak se větve jabloně lehce hýbou ve větru. Slunce už zapadá, ale vzduch je teplý, konec léta je tady vždycky tak příjemný. S hrnkem kafe v ruce se dívám na zahradu, kde jsme před pár týdny postavili nový dřevěný domeček pro děti a kde Calin konečně udělal tu houpačku
Je zvláštní, jak moc se všechno změnilo a přitom zůstalo stejné. Máme dům. Náš. Malý rodinný baráček na kraji města, s výhledem do zeleně a dost místa pro děti i sny. Přestěhovali jsme se sem asi před třemi lety, když jsme začali cítit, že nám byt v centru je malý. Viktor s Matyášem už jsou dávno školáci, a musím říct že se ve škole fakt snaží.
Pamatuju si, jak jsme s Calinem tenkrát seděli na zemi u krabic s věcmi a říkali si, že je to začátek nové etapy. A byl. Od té doby se toho stalo tolik...
Viktor teď chodí na gympl. Jeho první rok, zatím ho to baví, hlavně angličtina a hudebka. Po tátovi má ucho na rytmus, to je jistý. A Matyáš? Ten je v páté třídě a neustále někde lítá. Už dávno to není to klidný miminko, co spalo mi na rameni.
A pak je tady naše Sofie...
"MAMÍÍÍÍ!"
ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem málem vylila kafe.
Povzdechla jsem si, ještě než jsem slyšela pokračování.
"Viktor VŠUDE rozlil čaj!"
"To jsem nebyl já! To byl Matyáš!"
ozvalo se hned vzápětí. Hlas vyšší, rozčilený.
"NEEE-NEEEE!!!"
ječel teď ten nejmenší a nejpísklavější hlásek z celé party.
A bylo to jasný. Sofie. Naše třetí dítě. Naše překvapení. Naše nejhlasitější zlatíčko.
Položila jsem hrnek a zvedla se s úsměvem. Vstoupila jsem do kuchyně a okamžitě mi do očí padla kaluž čaje na podlaze, Matyáš s utěrkou v ruce, Viktor s rukama v bok a malá Sofie, která stála v pyžamu na špičkách židle a držela hrníček, který byl evidentně před pár minutami plný.
"Tak co se tady stalo?"
zeptala jsem se klidně.
"Já jsem čaj udělal, Matyáš ho chtěl ochutnat, Sofie do něj strčila lžičku a on se převrhl"
spustil Viktor v rychlosti.
"To není pravda, Sofka do něj strčila celou ruku!"
oponoval Matyáš.
"Já nééé, to byl medvídek!"
zakvílela Sofie a ukázala na svou plyšovou hračku, která ležela vedle kaluže.
Zvedla jsem oči ke stropu. Tohle je naše každodenní klasika. Jeden průšvih za druhým, ale mezi tím spousta smíchu, lásky a momentů, kvůli kterým bych to nevyměnila za nic.
Uklidili jsme to všichni společně. Tedy, většinu uklidili kluci, zatímco Sofie mi povídala, jak medvídek „nemá rád čaj, ale chtěl si ho vzít s sebou do postýlky“.
Po večeři, jsme se sesypali na gauč. Calin přišel ze studia, kde skládal novou hudbu, a natáhl se vedle mě. Sofie usnula v klíně, Matyáš s Viktorem se pošťuchovali, kdo bude vybírat večerní film.
A já jen seděla, objímala svou nejmladší a přitom se dívala na ty starší a cítila... úplnost. Lásku. Mír, i uprostřed toho každodenního chaosu.
Možná jsme neplánovali tři děti. Možná jsme nečekali, že naše dny budou vypadat takhle. Ale bylo to naše.
A o tom rodina vlastně je.
______________________________
OMG máme tu konec tohohle nekonečnýho příběhu kterej jsme nečekala že někdy dopíšu a že bude takhle dlouhej
