Po tom, co Petr zjistil pravdu, zůstala v obýváku chvíli zvláštní atmosféra. Takové to napjaté ticho, ve kterém jsou emoce ještě pořád příliš čerstvé, aby se na ně hned dalo reagovat smíchem.
Ale pak to někdo prolomil, myslím, že to byl Willy, kdo zahlásil
"No tak… teď když víme, že budeme teta, strejda a tak dále… co to zapít dětským šampaňem?"
A do ruky vzal flašku hroznové limonády s falešným korkem.
Smích se rozběhl celým bytem. David rychle donesl skleničky, Calin mi dal ruku na břicho a všichni jsme připíjeli
"Na malýho… nebo malou"
"Na Niky… a Calina…"
"Na to, že příští Vánoce tu budeme o jednoho víc!"
Vzduch byl plný tepla. Radosti. Upřímného štěstí. Nikdo to nemusel přehrávat, všem v očích bylo vidět, že to myslí vážně. A já… já si připadala neskutečně vděčná. Měla jsem rodinu. Možná ne biologicky, až na Petra, ale opravdovou. Tu, která mě milovala, i když jsme spolu neprožili celé dětství. A teď se stávali součástí něčeho ještě většího.
Později večer jsme se uvelebili na gauči. Stromek zářil, ozývalo se praskání svíček, někdo pustil na televizi vánoční pohádky, ale skoro nikdo je nesledoval, většina jen tak povídala.
Calin pořád znovu a znovu koukal na ultrazvuk, kterej držel jako nejvzácnější věc na světě.
Petr mezitím seděl s Davidem a debatovali o tom, jestli bude „strejda Petr„ ten cool strejda nebo ten zodpovědnej.
"Já budu ten, co učí mimčo první sprostý slovo"
prohlásil David pyšně.
"To si piš, že ne!"
zvedla jsem obočí.
"Tak druhý!"
hájil se David a všichni kolem se začali smát.
Willy začal plánovat, že miminko musí mít mini čepici jako on a Áďa už googlila mini Converse boty.
A já… já se jen dívala na všechny ty lidi kolem sebe a cítila jsem klid.
Bylo něco po desáté, když se první začali zvedat. Přesto se nikomu nechtělo odcházet. Všichni postávali u dveří, obouvali se pomalu, jakoby doufali, že se čas na chvíli zastaví.
"Ještě jednou… fakt moc gratuluju"
řekla Áďa a silně mě objala.
"Budeš skvělá máminka, Niky"
Pohladila mě po zádech a ještě než odešla, vzala Calina za ruku a jemně ho stiskla.
"A ty táta"
"Díky"
zašeptal tiše Calin, pořád trochu dojatý.
David, klasicky, situaci odlehčil:
"Jestli tomu prckovi nedáte druhý jméno David, beru to osobně"
"Ber to osobně rovnou!"
zavolal Petr ze dveří a všichni se rozesmáli.
Když se dveře za nimi zavřely, v bytě se rozhostilo ticho. Takové to příjemné, unavené ticho po krásném dni.
Calin se opřel o stěnu a vydechl.
"Tyjo. Tohle byly… asi nejlepší Vánoce v mým životě"
Došla jsem k němu, objala ho kolem pasu a opřela si hlavu o jeho hruď.
"Moje taky. Všechno to bylo dokonalý"
Chvíli jsme tam jen tak stáli. Všude okolo nás byl mírný chaos, rozbalené papíry, dárky, prázdné skleničky od dětského šampaňského. Ale nám to nevadilo. V ten moment neexistovalo nic jiného než my dva.
Calin se natáhl pro tu krabičku, kde ještě pořád ležel test a vytištěný ultrazvuk.
"když jsem to otevřel, tak jsem na vteřinu fakt nemohl dýchat"
Zvedl ke mně oči.
"Ale ne proto, že bych se bál. Proto, že jsem byl tak šťastnej, že mě to skoro složilo"
Usmála jsem se.
"Měla jsem strach, jak zareaguješ"
"A tys to všechno plánovala? S těma dupačkama a vším?"
"Jo. Asi od chvíle, co jsem se vrátila od doktorky. Chtěla jsem, aby to bylo výjimečný"
"Bylo to víc než výjimečný…"
políbil mě do vlasů.
"Bylo to nejhezčí překvapení v mým životě"
Sedli jsme si spolu na gauč, Calin si opřel hlavu o moje rameno a ruku položil jemně na moje břicho.
"Osm týdnů… To už je víc než dva měsíce. Už jsi věděla i na narozeniny?"
"Napadlo mě to, ale moc jsem tomu nevěřila. Ale jistá jsem si byla až včera. Chtěla jsem si to potvrdit, než ti to řeknu"
Chvíli bylo ticho. Jen tlumené hučení radiátoru a světélka na stromku, co vrhaly měkké odlesky po stěnách.
______________________________
Omlouvám se za chyby
