Pohled Niky
-----------------
Byli jsme s Calinem venku už nějakou dobu. Slunce začínalo pomalu klesat. Seděli jsme na nízké zídce naproti studiu, moje nohy se lehce houpaly ve vzduchu a Calin seděl vedle mě, prsty propletené s mými.
"Pořád to mám před očima"
zamumlala jsem, oči upřené na malou travnatou plochu před námi.
"Co?"
otočil se ke mně trochu zmateně.
"Petra. Jak se na nás podíval. Jak to řekl… Víš, vím, že měl právo být naštvanej. Ale stejně to bolelo"
Calin si povzdechl.
"Jo. Ale… víš co? Myslím, že David s ním mluvil. Byl s ním dlouho pryč. A znám Davida. Umí říct věci tak, že to člověka trochu srovná"
Pousmála jsem se.
"Možná jo. Jen bych chtěla, aby se všechno vrátilo do normálu"
"Všechno chce čas, lásko"
řekl tiše a políbil mě na spánek.
Seděli jsme tam ještě chvíli v tichu, dokud mi nezazvonil telefon. SMS od Davida: Petr je zpátky. Přijďte.
Zvedla jsem hlavu k Calinovi.
"Jdeme?"
"Jasný"
usmál se a pomohl mi ze zídky dolů.
Společně jsme přešli ulici a vstoupili zpátky do studia. Atmosféra uvnitř byla o poznání klidnější než předtím. Petr seděl na gauči vedle Davida, nohy natažené dopředu, mobil v ruce. Když jsme vešli, zvedl k nám hlavu. Chvilku se na nás jen díval. Ani výraz, ani úsměv. Nic.
"Čau"
řekla jsem opatrně.
"Čau"
odpověděl, ne úplně srdečně, ale taky ne nepříjemně.
Posadili jsme se vedle, já blíž ke Calinovi, ale tentokrát jsme se ani nedotýkali. Všichni jsme mlčeli. Možná jsme čekali, kdo něco řekne první.
David to nakonec prolomil
"Tak co, uděláme ještě něco dneska? Nebo chill večer?"
"Já jsem pro chill"
řekla jsem rychle. Nechtělo se mi pracovat, ne s tímhle napětím ve vzduchu.
Petr jen přikývl. Calin se opřel do opěradla a pustil hudbu potichu na reprák.
Ticho už nebylo tak napjaté. Jen trochu… zvláštní.
Ale bylo to lepší než předtím.
A já v duchu doufala, že další den už bude lepší.
___
Slunce mi svítilo přes závěs rovnou do očí. Převalila jsem se na druhý bok, promnula si oči a sáhla po mobilu na nočním stolku. 9:38.
Na displeji se usmíval Calin z fotky, kterou jsem si nastavila jako tapetu. Udělal ten obličej na schodech ve studiu a vypadá na ní jak rozesmátý idiot.
Pomalu jsem vstala, protáhla se a zamířila do koupelny. Po včerejšku jsem byla unavená, ale zároveň o něco klidnější. Petr sice pořád nebyl úplně v pohodě, ale už to aspoň nebylo vyloženě dusno. A to se taky počítá.
V kuchyni už voněla káva. To by mohl být Calin. Usmála jsem se a sešla dolů.
V kuchyni ale překvapivě stál Petr. V teplákách, mikině a s hrnkem kávy v ruce. Očividně mě slyšel, protože se otočil.
"Čau"
řekla jsem trochu opatrně, ale s lehkým úsměvem.
"Čau"
odpověděl a kývl směrem ke konvici.
"Je čerstvá"
"Díky"
vzala jsem si hrnek a nalila si. Nastalo ticho. Ale takový ten zvláštní druh ticha, kdy oba víte, že se vám v hlavě honí myšlenky, jen nikdo neví, jak je správně vyjádřit.
Sedla jsem si ke stolu. Petr stál dál u linky a srkal kafe. Po chvilce se ale posadil naproti mně.
"Promiň, že jsem byl poslední dny takovej"
řekl pak tiše.
Překvapil mě. Nečekala jsem to hned. Jen jsem přikývla.
"Já chápu, že jsi byl naštvanej"
"Nešlo o to, že jste spolu"
pokračoval.
"Spíš že jste mi to neřekli. Jako… jsme roky parta, víš? A pak si připadám, že jsem mimo. Že přestávám bejt součástí"
"To jsme nechtěli"
řekla jsem hned.
"Já… já se bála, že to bude divný. A Calin to chtěl říct, ale já ho pořád zdržovala"
Petr se pousmál.
"Hele, už je to jedno. Nechci to dál řešit. Chci, ať jsme v pohodě, víš? Všichni. Máme toho tolik před sebou, a nemá smysl se hádat kvůli vztahům"
"Fakt to tak bereš?"
zeptala jsem se potichu.
"Jo. Fakt"
kývl a podíval se na mě poprvé za dlouhou dobu jako dřív. Upřímně.
Do kuchyně v tom momentě vešel Calin, ještě rozcuchaný. Zastavil se, když nás viděl sedět naproti sobě.
"Dobrý ráno…?"
řekl trochu nejistě.
Petr se na něj podíval, zvedl hrnek a s úšklebkem řekl
"Nazdar švagře"
Rozesmála jsem se tak, až jsem málem převrhla svůj hrnek.
A věděla jsem, že jsme zpátky. Možná ne úplně, ale téměř.
____________________________
Omlouvám se za chyby
