Pohled Calina
_____________
Seděli jsme s Niky na gauči. Ona měla nohy přehozený přes moje, zabalená do velký mikiny, kterou mi ukradla asi před týdnem. Na stole voněl zbytek popcornu. V televizi běžela nějaká komedie. Vlastně jsme to ani moc nevnímali. Jen jsme tak… byli. Spolu.
"Co je?"
zeptala se mě najednou, aniž bych si uvědomil, že na ni zírám.
"Nic. Jen obdivuju jak ti to sluší"
Zamrkala.
"Aww. Dobrý, tak já ti dneska odpustím, že jsi mi snědl poslední čokoládku"
Usmál jsem se, ale v tu chvíli mi zapípal mobil.
Nenápadně jsem ho zvedl z opěrky pohovky a podíval se na displej.
Klára.
Ztuhl jsem. Jen jedno slovo a všechno kolem mě se najednou ztišilo.
_.klarus._: Ahoj. Neruším? Jen jsem chtěla… zeptat se, jak se máš. Nic víc.
Nebylo to výhružný. Ani vlezlý. Vlastně… až podezřele normální.
Přelítl jsem očima přes obrazovku, zhasl displej a položil telefon zpátky.
Niky si toho nevšimla, vrátila se k hledání dalšího filmu a mezitím mě objala pažemi, zabořená do mojí mikiny.
A já tam jen seděl. Ticho.
Něco na té zprávě mě znervózňovalo. Byla to ta samá holka, co před lety udělala Niky ze života peklo. Ta samá, co zmizela beze stopy. A teď se zničehonic ozve?
Ale nechtěl jsem to rozebírat. Ne dnes. Ne tady.
Byl jsem s Niky. A to bylo jediné, na čem záleželo.
Později večer, když šla Niky do sprchy, znovu jsem se na zprávu podíval.
Nevěděl jsem, co odepsat. Ani jestli vůbec něco psát.
Psaní s Klárou… to byl prostě nápad, co smrděl průserem na sto kilometrů. Ale zároveň jsem cítil, že to není jen náhoda. Něco chtěla. A ještě se k tomu vrátí.
Zamkl jsem mobil a zhluboka se nadechl.
Tohle nemohlo dopadnout dobře. Ale zatím… zatím to Niky vědět nemusela.
Z koupelny se ozval tichý šustot ručníku, pak skřípnutí dveří. Niky vešla do obýváku s mokrýma vlasama svázanýma do volnýho drdolu. Na sobě měla moji šedou mikinu, která jí sahala skoro ke kolenům.
"Voníš jako broskvová bomba"
uchechtl jsem se.
"To je ten sprcháč za třicet korun. Měla jsem ho snad nechat v regálu?"
protočila oči a spokojeně se mi svalila zpátky do náruče.
Zase ticho. Televize běžela, ale ani jeden jsme ji nevnímali.
Telefon jsem měl vedle nohy. A vibroval.
Zase.
Přesunul jsem ho opatrně do klína a znovu se podíval na displej.
Klára.
_.klarus._: odepíše?
Nervózně jsem si přejel rukou po tváři.
Zasloužil bych facku jen za to, že na to vůbec koukám. Ale něco mě svrbělo v zátylku, neklid, co nechtěl odejít. Zvědavost? Nebo jen špatnej instinkt?
Vedle mě Niky tiše oddychovala, hlavu opřenou o moje rameno. Vlasy jí padaly do obličeje. Očividně se už nechystala nikam jít, usínala.
Pohladil jsem ji po zádech a pak potichu vzal mobil do ruky.
Napsal jsem.
Jednu zprávu. Jednoduchou.
Calinpan: Proč mi píšeš?
Nečekal jsem odpověď, ale přišla hned.
_.klarus._: Možná bych ti ráda něco vysvětlila. Nebo se jen pobavit. Je to zakázaný?
Povzdechl jsem si.
Calinpan: Po tom všem, co jsi udělala Niky…?
Trvalo déle, než přišla odpověď.
_.klarus._: Jo, vím. A vím, že asi nikdy nezměníš názor. Ale nebyla jsem tehdy v pohodě. Fakt ne. Nepíšu ti proto, abych hrála na city. Jen... je to zvláštní, tě vidět po těch letech. Toť vše.
Calinpan: Věděla jsi, že jsem s ní?
_.klarus._: Tušila jsem. Ale stejně jsi pořád ty. A já si jen chtěla připomenout, jestli jsi takovej, jak jsem si tě pamatovala.
Zavřel jsem oči.
Tohle bylo špatně.
Všechno na tom křičelo „STOP“. A přesto jsem neodepsal další „nepiš mi“. Jen jsem položil mobil vedle sebe a podíval se na Niky.
Spala. Klidně, s důvěrou.
Vzal jsem ji opatrně do náruče, zvedl ji z gauče a pomalu ji odnesl do postele. Uložil jsem ji pod peřinu, políbil ji na čelo a na chvíli jen seděl vedle ní.
Mlčky.
Pak jsem si lehl vedle ní a otočil se na bok.
Mobil jsem nechal zhasnutý.
Zatím.
Ale věděl jsem, že tohle nebude poslední zpráva.
_______________________
Omlouvám se za chyby
