Dveře studia se tiše zavřely, ale jejich ozvěna jako by v nás všech ještě dlouho doznívala. Nikdo se nepohnul. Willy si prohrábl vlasy, David se opřel o opěrku židle a zadíval se do prázdna. Já s Calinem jsme seděli pořád na gauči, ruku v ruce, ale ani jeden z nás neměl sílu promluvit.
"No…"
prolomil ticho po chvíli David, ale ne tak, že by chtěl vtipkovat. Spíš jako by hledal způsob, jak tu dusivou atmosféru alespoň trochu rozředit.
"Tak tohle nebyl úplně ideální způsob, jak se to dozvědět"
Nikdo se nezasmál.
David vstal, protáhl se a pak se podíval na nás dva.
'Hele, nechcete jít na chvíli ven? Provětrat se? Já ho zkusím dohnat"
Překvapeně jsem k němu vzhlédla.
"Fakt bys to udělal?"
"No jasně"
pokrčil rameny.
"Petr je sice tvrdohlavej jak prase, ale není zlej. Jen to prostě blbě snáší. A upřímně… chápu ho. Ale taky vím, že tohle nechce nechat mezi váma viset"
Calin jen mlčky přikývl a pustil moji ruku. Já vstala a vděčně se na Davida usmála.
"Díky"
"Jo… držte se"
řekl tiše a sebral klíče od studia.
"Já mu zavolám, nebo ho někde na rohu najdu"
Jakmile David zmizel, studio ztichlo ještě víc.
Willy se konečně ozval
"Hele, za mě… dobrý. Fakt. Bylo to poznat dávno. A držím vám palce. Jen… chápu ho taky, víš? Petr je jen citlivější, než dává najevo"
"Já vím"
vydechla jsem.
"Půjdeme?"
zeptal se Calin a já přikývla. Vyšli jsme ven ruku v ruce, oba mlčky.
Pohled Davida
---------------------
Zavřel jsem za sebou dveře studia a chvíli jen tak stál na chodníku, v kapse žmoulal klíče a přemýšlel, co vlastně chci Petrovi říct. Byla to zamotaná situace. Na jednu stranu jsem ho chápal, když se všichni kolem tváří, jako že nic, člověk si připadá jak idiot. Na druhou stranu… mohl si s nimi o tom prostě promluvit, ne?
Zavolal jsem mu.
Nezvedl to.
Zamručel jsem si něco pro sebe a vyrazil ulicí, jen tak naslepo, ve směru, kterým nejspíš šel. Znal jsem ho až moc dobře. Když byl naštvanej, potřeboval jít pryč od lidí. Pryč od všeho, pryč od emocí. Do ticha. Do klidu.
A měl jedno takové místo, lavičku u malého parku dvě ulice odtud.
Jak jsem se blížil, zahlédl jsem ho. Seděl tam, shrbený, lokty opřené o kolena, koukal před sebe. Mobil ležel vedle něj. Zastavil jsem se na pár vteřin, abych si ujasnil, jak na něj.
Pak jsem šel k němu a mlčky si sedl vedle. Neotočil se na mě, ale věděl, že jsem tam.
"Víš, že tohle je tvoje klasická lavička pro výlevy?"
zkusil jsem to v klidu.
"Hmm"
Ticho.
"Hele… nebudu ti nic kázat"
začal jsem
"jen ti chci říct, že chápu, že tě to štve. A chápu i to, proč ti to neřekli"
Petr po chvíli zvedl hlavu.
"Fakt? Protože já teda fakt ne"
"Bojej se tě, kámo"
řekl jsem narovinu.
"Mě?!"
vyjekl a otočil se na mě.
"Jo. Niky tě má ráda, hodně, a byla přesvědčená, že to nevezmeš dobře. Že tě to zklame"
"A měla pravdu"
"Ne. To, jak ses naštval, bylo zklamání z toho, jak ses to dozvěděl. Ne z toho, že spolu jsou. Mám pravdu?"
Petr sevřel čelist a sklopil pohled zpátky před sebe.
"Jo… asi jo"
"Podívej"
dodal jsem mírně
"oni tě berou jako rodinu. A právě proto jim na tvém názoru tolik záleží. Proto se báli. Jen nechtěli pokazit něco, co všem tak dlouho fungovalo"
"Jo… a místo toho mi prostě lhali do očí"
zamumlal.
"Nelhali. Jen to neřekli. To je rozdíl"
Petr se odmlčel. Dlouho. Pak tiše řekl
"Cítil jsem se jak kretén. Viděl jsem je spolu a nemohl jsem nic říct. Jak kdybych ani nebyl součástí toho všeho"
"A víš co? Chápu to. Ale teď to můžeš změnit"
"Jak?"
"Třeba tím, že jim řekneš, co tě trápilo. Normálně, v klidu. Ne útokem"
Petr se na mě podíval. Tentokrát už klidněji.
"Myslíš, že mě ještě chtěj slyšet?"
"Myslím, že doufaj, že se vrátíš do studia a sedneš si vedle nich na gauč jako vždycky"
Dlouhé ticho. Pak si Petr povzdechl, zvedl mobil a zastrčil ho do kapsy.
"Půjdeme?"
Usmál jsem se.
"Půjdeme"
_________________________
Omlouvám se za chyby
