Bylo už skoro po poledni, když jsem otevřel dveře do bytu. Šel jsem co nejtišeji, ale stejně jsem slyšel, jak se v ložnici pohnula deka a ozval se ospalý hlas
"Caline?"
Zastavil jsem se v chodbě a sundal si boty.
"Jo, jsem to já"
Vyšla ze dveří jen v mým triku, který jí sahal skoro ke kolenům, vlasy trochu rozcuchaný, oči napůl zavřený. Ale i tak vypadala… nádherně.
"Kdes byl?"
zeptala se a protáhla se.
"Myslela jsem, že spíš vedle mě"
"Byl jsem za Petrem"
odpověděl jsem klidně a přešel k ní.
"Za Petrem? Teď dopoledne?"
zvedla obočí a opřela se o rám dveří.
"To není moc typický. Jste si povídali o textech nebo jsi mu šel konečně omlátit o hlavu tu jeho minule zpackanou sloku?"
mrkla na mě, ale rychle ztichla, když viděla můj výraz.
"Hej… všechno v pohodě?"
zeptala se tišeji a udělala krok blíž.
"Přijdeš mi nějakej… mimo."
"Jsem v pohodě"
zalhal jsem rychle. Ale ona mě znala moc dobře na to, aby to jen tak přešla.
"Nejsi. Vím, jak vypadáš, když jsi unavenej, když tě něco žere… a tohle je spíš to druhý."
Podíval jsem se na ni. Na její oči, které vždycky prokoukly každou moji obranu.
"Fakt to není nic špatnýho"
řekl jsem.
"Jen… jsem přemejšlel. Hodně."
"Aha."
Přikývla, ale pořád na mě koukala, jako by čekala, že řeknu víc.
"Pojď, zalezem si ještě pod deku na chvíli"
Zaváhala. Ale pak jen mlčky přikývla a nechala se se mnou odvést zpátky do postele.
Leželi jsme vedle sebe, ona s hlavou na mojí hrudi, a já zíral do stropu jako už tolikrát za poslední dny. Všechno bylo klidný. A právě to bylo to, co mě na tom děsilo nejvíc.
Protože až to udělám, už nebude cesty zpět.
Ale možná právě to je to krásný. Že už ani žádnou jinou cestu nechci
Pohled Niky
-----------------
Něco se děje. Vím to. Calin není z těch, co si všechno drží v sobě… nebo jo, vlastně trochu je, ale ne přede mnou. A teď? Je jako když má za zuby schovaný nějaký obří tajemství
Neřekne to nahlas. A dělá, že nic. Ale ty jeho pohledy, to jak se zasní uprostřed věty, jak se na mě občas podívá, jako by přemýšlel, jestli jsem reálná nebo jen sen…
Možná si to jen namlouvám. Možná je prostě jen unavenej. Nebo přemýšlí nad prací. Ale mám pocit, že je to něco víc. Něco… co se mě přímo týká. A to mě děsí snad víc než cokoli.
______________________________
Omlouvám se za chyby
