Jakmile jsme zaparkovali před naším domem, venku už byl pozdní odpoledne. Slunce viselo nízko nad obzorem a házelo dlouhé stíny přes příjezdovou cestu. Vystoupili jsme z auta a chvíli jen stáli, jako bychom potřebovali nadechnout ten pocit domova po tom všem.
"Půjdeš na chvíli k nám?"
otočila jsem se na Petra.
"Jestli to nevadí"
pokrčil rameny.
"Ještě se mi úplně nechce být sám"
"To je jasný, že to nevadí"
pousmála jsem se a chytila ho za zápěstí, abych ho jemně táhla ke dveřím.
Uvnitř bylo ticho, jen slabé bzučení ledničky a vzdálené šumění aut z ulice. Odložili jsme si v předsíni a pak jsme se přesunuli do obýváku. Calin se odešel převléct a já s Petrem zůstala sami na gauči. Sedl si tiše do rohu a já si k němu přisunula hrnek s vodou.
"Díky"
zamumlal a napil se.
"Fakt díky za to všechno."
"Péťo… nemusíš děkovat. Jsem ráda, že jsi vůbec… že jsi pořád tady"
řekla jsem tiše.
Chvíli jsme oba jen seděli. Po těch posledních dnech to ticho nebylo nepříjemné, spíš bezpečné. Domácí. Věděli jsme, že není potřeba všechno hned říkat nahlas.
Pak přišel Calin, v teplákách a volném triku. Přešel ke mně a posadil se vedle, levou rukou mě objal kolem ramen a políbil mě do vlasů.
"Uvařím něco?"
zeptal se potichu.
"Něco jednoduchýho?"
odpověděla jsem s úsměvem.
"Třeba těstoviny?"
"Těstoviny zní jako plán"
řekl Petr, trochu tišším hlasem, ale poprvé zazněl náznak jeho obvyklého tónu. Ne jistota, ale kus něčeho známého.
Calin se zvedl a odešel do kuchyně. Slyšeli jsme, jak otvírá skříňky a hledá těstoviny, zatímco já se opřela vedle Petra a jen jsme mlčky seděli. Občas jsem k němu sklouzla pohledem, jen abych se ujistila, že je to pořád skutečné, že opravdu sedí tady a že to všechno nebyl jen sen.
Dnešek byl těžký. Ale skončil doma. A to bylo víc, než jsme si ještě před pár dny dokázali představit.
Zavřela jsem za Petrem dveře, chvíli jsem za nimi jen stála a poslouchala, jak pomalu schází ze schodů. Dole se ozvalo tlumené klapnutí vchodových dveří, a pak už bylo zase ticho. Dlouhé, klidné ticho, které se mi rozlilo po těle jako teplá deka.
Otočila jsem se zpátky do bytu. Calin zrovna v kuchyni uklízel zbytky od večeře, pár misek, dvě vidličky a hrnek, co Petr nedopil. Seděla jsem na opěradle gauče a pozorovala ho, jak si zpívá potichu nějakou melodii, kterou si nejspíš jen tak vymýšlel.
"Už je pryč?"
zeptal se, aniž by se otočil.
"Jo"
přikývla jsem a přešla za ním do kuchyně. Objala jsem ho zezadu kolem pasu, tvář opřela o jeho lopatku.
"Bylo to zvláštní ho tu mít doma. Ale v dobrým"
"Zvládnul to skvěle. Vy oba"
řekl tiše a otočil se ke mně.
"Jsem rád, že aspoň něco je zas trochu v pořádku"
Podívali jsme se na sebe a v tom pohledu bylo víc, než jsme potřebovali říct. Unavení, ale klidní. Vyčerpaní, ale spolu.
"Nechceš se jít natáhnout?"
zeptal se a palcem mi pohladil lícní kost.
"Můžu nám udělat čaj"
"Chci"
pousmála jsem se.
"Ale pojď taky. Jen tak si lehnout"
Zhasli jsme všechna světla kromě malé lampičky v ložnici. Calin si lehl vedle mě, tváří ke mně, a jen mi tiše položil dlaň na bok. Zavřela jsem oči a vnímala jeho dech. Pomalu, vyrovnaně dýchal, prsty mi občas jemně přejel po tričku nebo vlasech. Ani jeden jsme nemluvili.
Tělo jsem měla těžké a mysl už trochu otupělou, ale to ticho mezi námi bylo to nejbezpečnější místo na světě. Nemusela jsem se přetvařovat. Nemusela jsem nic vysvětlovat. Jen jsem byla, tady, s ním.
Ještě než jsem usnula, slyšela jsem, jak mi tiše zašeptal do vlasů
"Jsem tady. Vždycky budu"
____________________________
Omlouvám se za chyby
