Pomalu jsem otevřela oči, zívla a natáhla se přes celou postel. Slunce už prosvítalo skrz záclony a podle ticha jsem poznala, že všichni ještě spí. Opustila jsem peřinu a tiše se vydala do kuchyně.
V lednici toho na první pohled moc nebylo, ale rozhodla jsem se, že udělám klasiku, míchaná vajíčka, pečivo, zeleninu a čaj.
Přesně ve chvíli, kdy jsem s dřevěnou vařečkou míchala vejce na pánvi, ucítila jsem, jak se kolem mých boků najednou obtočí dvě teplé ruce. Vyděsila jsem se jen na vteřinu, než jsem ucítila tu známou vůni. Calin.
Položil si hlavu na moje rameno, a na malou chvíli jen dýchal.
"Dobré ráno"
zašeptal tím svým ranním chraplákem.
Usmála jsem se
"Dobré. Vyspal ses?"
"Docela jo, ale líp bych se vyspal kdyby jsi byla u mě"
Jeho hlas byl měkký a upřímný.
Trochu jsem se začervenala, ale usmála se o to víc. Opřel se o mě víc a políbil mě lehce na krk, než se pustil a zamířil k lince.
"Chceš s něčím pomoct?"
zeptal se.
„Můžeš nakrájet rajčata"
"Jasný"
Řekl a už sáhl po noži.
Chvíli jsme připravovali snídani spolu, občas se jen letmo dotkli nebo si vyměnili pohled. Bylo to tiché, přirozené a nějak jinak hezké než kdy dřív. Jako by tohle „společně“ dávalo konečně smysl.
Do kuchyně později zavítal i Petr, rozcuchaný a ospalý.
„Voní to tady jak v hotelu. Můžu poprosit jednu all-inclusive snídani"
"Jasně, pane hoste"
smála jsem se a podala mu hrnek s čajem.
Calin se tvářil naprosto klidně, ale já pod stolem ucítila, jak mě jeho noha jemně kopla. Po očku jsem se na něj podívala a musela se usmát. Byl v pohodě, ale stále si uvědomoval, že Petr ještě nic neví.
Snídaně proběhla v klidu. Po jídle se Petr zvedl s tím, že půjde zavolat Davidovi kvůli nějakým pracovním věcem. Calin zůstal se mnou v kuchyni a pomáhal mi s nádobím.
Objevil se za mnou, objal mě zezadu kolem pasu a zašeptal mi do ucha
"Chtěl bych dneska jen tak nic nedělat."
Opřela jsem si hlavu o jeho hruď.
"To zní jako plán"
Calin mě stále držel v náručí, když se ozval zvuk mobilu. Automaticky sáhl po svém, ale to zvonil Petrův. Petr se vrátil z chodby s mobilem na uchu a výrazem, který rozhodně nevypadal jako „všechno v pohodě“.
"Co se děje?"
zeptal se Calin hned, když Petr položil hovor.
Petr si promnul oči a zakroutil hlavou.
"Zas volal David. Vypadlo nám na pár dní studio. Nějaká technická závada. Prý se tam během noci urvalo něco v elektrice, celej mixpult je mimo"
"No do prdele"
vydechl Calin.
„Měli jsme zítra oba nahrávat, i Willy tam něco měl nedodělaného"
dodal tiše.
Já jen pozorovala, jak se oba dva mračí.
"David říkal, že máme na pár dní pauzu, než to opraví. Ale že máme zůstat ve střehu, kdyby se objevila náhradní možnost"
"Tak asi fakt nicnedělání…"
Zamumlal Calin.
Zrovna když jsem si myslela, že tím divné novinky končí, ozvalo se znovu zazvonění. Tentokrát můj mobil.
"Neznámý číslo"
zamumlala jsem a trochu nejistě to zvedla.
"Haló?"
"Mluvím s Niky Adámkovou? Tady... máma Dominika... Citty."
Ztuhla jsem. Calin i Petr se na mě okamžitě podívali. Ani jeden z nich nic neřekl, ale jejich výrazy mluvily za vše.
„Potřebovala bych si s tebou promluvit. Jen na chvíli."
Na chvíli jsem oněměla. Jen jsem kývla do prázdna, i když to nemohla vidět.
"Dobře… já se ozvu"
zašeptala jsem a hovor ukončila.
Mobil mi sjel z dlaně na linku. Cítila jsem, jak mě Calin chytil za ruku.
"Kdo to byl?"
zeptal se opatrně, i když to už věděl.
"Jeho máma. Prý si chce promluvit"
Ticho v místnosti by se dalo krájet. Petr se podíval z Calina na mě a zpátky. Nemusel nic říkat, věděl přesně, co to jméno ve mně probouzí.
"Chceš… tam jít?"
zeptal se Calin tiše
"Já nevím. Možná. Ale dneska ne"
A on jen přikývl.
