Byl klidný jarní den. Slunce už po ránu prosvítalo skrz záclony a na parapetu ležela malá sklenička s rozkvetlými sněženkami, které včera Calin donesl z procházky. Seděla jsem na gauči v teplých domácích šatech a hladila si bříško, které už bylo viditelně větší. Už dávno nešlo zamaskovat.
"Dneska už dvacátej týden… půlka"
zamumlala jsem si spíš pro sebe, jako by mi to pořád ještě nedocházelo.
"To letí, co?"
ozval se Calin z kuchyně, kde právě připravoval snídani.
"Hrozně. Za chvíli tu s náma bude"
Ozvalo se zaklepání. Překvapeně jsem se otočila ke dveřím.
"Nikoho jsme nečekali, že?"
"Ne"
Řekl Calin a šel otevřít.
Ve dveřích stála Áďa.
"Dobré ráno, bando"
usmála se, když vstoupila dovnitř s igelitkou, z níž vyčnívala krabička s muffiny.
"Upekla jsem vám něco pro nervy, dneska vás čeká velkej den"
dodala a zamrkala.
"Ty jsi blázen, děkujeme!"
řekla jsem nadšeně a hned jí objala.
"Tak co, nervózní?"
"Ani ne, spíš natěšená"
přiznala jsem.
Chvíli jsme jen seděli, popíjeli čaj, jedli muffiny a smáli se. Bylo fajn mít Áďu u sebe.
Pak se na mě najednou významně podívala.
"Hele, mám pro vás návrh. Jestli se dneska dozvíte pohlaví, nenechávejte si ho říct. Požádejte doktorku, ať ho napíše třeba na papírek a ten mi pak dejte"
"Počkej… co máš v plánu?"
zeptala jsem se podezíravě.
"To ti neřeknu"
mrkla na mě.
"Ale věř mi, že toho nebudete litovat"
"Ale já to chci vědět hned"
"No právě proto ti říkám, ať to nevíš hned. O to lepší to bude"
zasmála se a dopila svůj čaj.
"Tak já mažu, ať nejdete pozdě. A papírek mi pak doneste, jasný?"
"Dobře, dobře, vyhraješ"
zasmála jsem se.
Odpoledne
Seděla jsem v čekárně s rukou v Calinově a prsty jsme si proplétali, jako bychom se navzájem drželi pevněji při každém nádechu.
"Přijde mi to neskutečný, že už to je půlka.."
řekla jsem tiše.
"Já furt nemůžu uvěřit, že nás tohle potkalo. Ale jsem tak neskutečně šťastnej"
odpověděl a políbil mě na spánek.
Za chvilku jsme už seděli v ordinaci. Doktorka se na nás usmála, už nás znala.
"Tak, rodinko, jak se máme?"
"Výborně"
usmála jsem se.
"A miminko?"
"Hodně se hýbe, hlavně večer. Myslím, že bude noční typ"
Doktorka se zasmála a připravila si věci k ultrazvuku.
"Tak pojďme zjistit, jak roste…"
Gel, sonda, lehké přitisknutí a obrazovka se rozsvítila. Sledovala jsem, jak se na monitoru objevilo naše miminko. Tvářička, nožičky, malá ručička, která se trochu pohnula.
"Miminko vypadá krásně"
řekla doktorka.
"Všechno v pořádku, roste přesně jak má"
Pak se podívala na nás.
"A chcete znát pohlaví?"
Podívali jsme se na sebe s Calinem a pak jsem přikývla.
"Chceme… ale ne teď. Máme menší plán"
pousmála jsem se.
"Mohla byste nám to napsat na papírek, prosím?"
dodal Calin.
Doktorka se usmála.
"Jasně. Tak to bude překvápko. Počkejte chvíli…"
Napsala pohlaví na složený papír, vložila ho do malé obálky a podala mi ji.
"Tak tady. Ani neotvírat po cestě!"
zasmála se.
"Nebojte, slibujeme!"
řekla jsem a přitiskla obálku k hrudi.
Vrátili jsme se domů s naprostým zákazem podívat se, co v obálce je. Byla jsem si jistá, že kdybych ji nechala v tašce, začalo by mě to svrbět tak, že bych ji nakonec otevřela. Takže jsme to udělali rychle a bez zbytečnýho přemýšlení, Áďa byla ještě doma, tak jsme za ní hned zašli.
Předali jsme jí obálku.
"Fakt jste nečuměli?"
ptala se podezíravě.
"Ne. Přísaháme"
řekl Calin a pozvedl ruce, jako že je nevinnej.
"Dobře. Tak jo. Teď už je to moje věc" zazubila se, schovala obálku do mikiny a šibalsky zamrkala.
"A kdy?"
zeptala jsem se.
"Dneska už nic neříkám. Ale dejte mi den nebo dva. Připravím něco, co si zapamatujete"
"To zní děsivě i krásně zároveň"
poznamenal Calin.
"Přesně tak to má být"
zazubila se Áďa a odkráčela z bytu jako šéf, co právě dostal nejdůležitější misi života.
Teď jsme byli sami doma. Bylo něco po osmé večer. Byla jsem unavená, ale tak nějak příjemně. V břiše se mi miminko občas pohnulo, tak jemně, jakoby jen dávalo vědět, že je tam.
Seděla jsem na gauči, hlavu položenou na Calinově rameni, a dívali jsme se na film, který jsme ani nevnímali. Jeho ruka mě hladila po boku a prsty občas přejel po břiše.
"Víš, že už tě miluju, i když tě vůbec neznám?"
řekl tiše směrem k bříšku.
Pousmála jsem se.
"Myslíš, že to bude kluk nebo holka?"
"Já bych asi chtěl chlapečka"
přiznal.
"Ale i kdyby to byla holčička, budu stejně nadšenej. Chci ho nebo ji vychovat co nejlíp. Chci bejt ten nejlepší táta...“
Jeho hlas se trochu zlomil.
Otočila jsem se k němu a chytla ho za ruku.
"A budeš. Už teď jsi. Víš, že tě miminko cítí, když mluvíš?"
"Fakt?"
Přikývla jsem.
"A tohle bude jeden šťastnej prcek. Má nejlepšího tátu, jakýho si může přát"
Chvíli bylo ticho. Jen dech, teplo pokoje, světlo od televize.
"Myslíš, že zvládneme bejt dostatečně dobrý rodiče?"
"Ne. Budeme lepší než dostatečně dobrý. Budeme prostě my. A to stačí"
Ten večer skončil v náručí, v klidu, bez starostí. V bříšku někdo tiše rostl a venku už začínalo vonět jaro.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
