Jeli jsme mlčky. Pořád stejné ticho jako včera, jen v něm teď byla jiná barva. Těžší. Všechno bylo jinak.
Zastavili jsme na parkovišti před nemocnicí, vystoupila jsem a sklonila hlavu. Vítr mi rozfoukal vlasy a do očí mi šlehlo slunce. Nepasovalo to. To slunce sem nepatřilo.
Uvnitř už nás znali. Sestra u recepce jen kývla a řekla
"Můžete jít za ním"
Bylo to, jako by se tenhle rituál stal součástí našeho každého dne. Ale byl to teprve druhý.
Vešli jsme do pokoje. Petr ležel na posteli stejně jako včera. Tvář měl bledou, a i když to možná znělo hloupě, vypadal, jako by jen spal.
Posadila jsem se na židli k jeho boku. Calin zůstal chvíli stát, než se opřel o parapet. Všichni tři jsme mlčeli. I přístroje kolem byly tišší než včera, nebo jsem si to jen chtěla myslet.
Natáhla jsem ruku a znovu ho chytla za tu jeho. Byla teplá. Ale pořád bez hnutí. Pořád se neprobudil.
"Ahoj, Péťo…"
zašeptala jsem.
"Tak jsem tu zas. A Calin taky"
Calin se pousmál, ale neřekl nic.
V tom zazvonil jeho mobil. Trhl sebou, jako by ho to vylekalo. Rychle ho vytáhl z kapsy a viděla jsem na displeji nápis Willy.
"Musím to vzít"
zamumlal a vyšel z pokoje na chodbu. Dveře se za ním pomalu zavřely.
Zůstala jsem sama. Jen já a Petr. Přejela jsem mu palcem po kloubech na hřbetu ruky. Byly trochu odřené. Možná z toho, jak spadl. Možná z toho, jak se bránil. Nebo nebránil…
Zatnula jsem zuby, abych zadržela další slzy. Už jich bylo dost.
Za pár minut se dveře opět otevřely a Calin se vrátil. Byl trochu pobledlý, ale klidný. Přiklekl si ke mně a přitiskl mi ruku na rameno.
"Willy mi volal…"
řekl potichu.
"Potřebovali mě ve studiu, ale když slyšeli, odkud volám, hned řekli, že mám zůstat tady. David to tam zvládne bez problémů"
Jen jsem přikývla. Ani jsem neměla sílu něco říct. Bylo hezký slyšet, že to respektují. Ale v tu chvíli mě zajímal jen Petr.
Calin si sedl zpátky na parapet, aniž by cokoliv dalšího řekl. Byli jsme tu. Oba. Spolu. A čekali.
Chvíli bylo ticho. Až nepříjemně dusivé ticho. Seděla jsem vedle postele a sledovala každý drobný pohyb na monitoru. Vteřiny se zdály nekonečné. Přístroj vedle Petra dál pípál. Jako by mi připomínal, že i když se neprobouzí, pořád tu je. Pořád bojuje.
Už jsem ani nevěděla, kolik minut nebo hodin jsme tu. Calin seděl opodál, mlčky, ale přítomně. Stačila mi jen jeho blízkost.
Pomalu jsem si přejela prsty po čele, pak po tváři. Pálilo mě, jak jsem si slzy tolikrát otřela do sucha.
Natáhla jsem se a vzala Petra znovu za ruku.
„Peťo..."
zašeptala jsem.
"Jestli mě slyšíš… prosím. Dej mi aspoň nějaký znamení"
Zhluboka jsem se nadechla. Už jsem to říkala několikrát. Pořád dokola. Ale tentokrát jsem to cítila silněji. Jako kdyby už fakt mohl něco udělat.
A pak… to přišlo.
Jeho prsty se pohnuly. Ne tak jemně, jako předtím, kdy jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. Tentokrát se opravdu pohnuly. Stiskly mi dlaň. Ne moc silně, ale dost na to, abych to ucítila.
Zatajila jsem dech.
"Petře?"
Srdce mi začalo bušit rychleji.
Otočila jsem se na Calina.
"Hýbnul se… přísahám, teď opravdu…!"
Calin už byl na nohách, rychle ke mně došel a naklonil se nad Petra. Já znovu promluvila, tiše, naléhavě
"Petře… jsem tady. Všechno je v pořádku. Jsi v nemocnici. Nechci tě strašit, ale… byla jsem šíleně vyděšená. Jsem tak ráda, že tě… že cítím…“
Další pohyb. Tentokrát trochu pootočil hlavou. Oči měl pořád zavřené, ale bylo to jasné. Už se něco děje. Už se něco mění.
"Dojdeš pro doktora?"
zeptala jsem se Calina, aniž bych z Petra spustila oči.
"Jo, jdu"
řekl rychle a vyběhl z pokoje.
Zůstala jsem tam s Petrem. Sama, ale tentokrát to ticho nebylo prázdné.
Bylo plné naděje.
________________________________
Omlouvám se za chyby
