Byl to obyčejný pozdní odpoledne. Slunce se už pomalu schovávalo za paneláky, vzduch voněl po dešti z předešlého dne a doma bylo příjemný ticho. Calin seděl na gauči v obýváku, mobil v ruce, nohy natažené, jak se snažil najít něco, co by mohl pustit na televizi.
Vešla jsem dovnitř, zavřená do svýho světa, ale jen co jsem ho viděla tam takhle sedět, bylo jasný, kam patřím. Bez jediného slova jsem si k němu lehla, hlavu mu opřela o hruď, přitáhla si deku a vydechla.
"Mám něco vybraný"
řekl tiše, skoro nevinně, jakoby šlo o romantickej film.
"A co to je?“
zeptala jsem se, trochu podezřívavě.
"Uvidíš"
S tím to pustil.
Znělky, potemnělý obraz, podivná hudba. První minuty se nic nedělo, jen se nějací lidi nastěhovali do domu uprostřed ničeho. Typický.
"To je horor, že jo"
zamrkala jsem a už jsem měla podezření.
"Možná… trošku"
odpověděl klidně a přitiskl mě blíž k sobě, jako kdyby to mělo něco vyvážit.
"Caline… já nesnáším horory, a ty to víš!"
zafuněla jsem a zvedla hlavu, abych mu viděla do obličeje. Smál se.
"Ale se mnou se bát nemusíš, ne?"
mrkl na mě a políbil mě do čela.
Zůstala jsem, ale byla jsem ve střehu.
Za chvíli už běžela scéna, kde hlavní postava stála sama ve sklepě, blikalo světlo a ve vzduchu byl slyšet dech něčeho, co nebylo vidět. Napětí stoupalo a já ztuhla.
A pak BUM, hlasitej zvuk, něco tam vybaflo.
Vyjekla jsem a instinktivně zaryla obličej Calinovi do hrudi. On se jen potichu zasmál a přehodil přes nás deku.
"To je schválně, že jo!?"
mumlala jsem mu do trika.
"Trochu"
přiznal bez výčitek a pohladil mě po zádech.
O pár minut později přišla další lekací scéna. Něco jako panenka, co najednou otočila hlavu. Zase jsem se lekla a stiskla Calinovo tričko prsty.
"Já tě zabiju!"
zamručela jsem.
"Tohle je psychický teror!"
Zase se zasmál, tentokrát hlasitěji.
"Ale koukáš dál"
"Protože mě držíš"
odpověděla jsem popravdě.
Přitiskl mě k sobě ještě víc.
"Vždycky tě budu držet"
V tu chvíli na mě ten film působil o trochu míň děsivě. Ne kvůli scénáři nebo tomu, co se dělo na obrazovce, ale kvůli tomu, kdo seděl vedle mě.
Bylo to zvláštní. Ležet v náruči kluka, kterej mi tak strašně chyběl, koukat na něco, co bych normálně okamžitě vypnula, a přitom se cítit… v bezpečí.
Nezáleželo na tom, co se dělo na obrazovce. Záleželo na tom, že jeho ruce byly kolem mě. Že jsem slyšela jeho tep. A že mě nikdy nepustil.
Film konečně skončil. Obrazovka potemněla a v obýváku zůstalo jen ticho a slabé světlo z lampy v rohu místnosti. Pod dekou bylo příjemné teplo a Calin mě pořád držel u sebe.
"Tak co, přežila jsi?"
promluvil potichu, trochu s pobaveným tónem.
"Jen tak tak"
zavrčela jsem, ale bez hněvu.
"Už mi to nikdy nepouštěj"
"To říkáš pokaždý"
usmál se a pohladil mě po vlasech.
Zvedla jsem k němu oči a chvíli jsme se na sebe jen dívali. Měl v sobě ten klid, kterej mě vždycky uklidňoval. Ty tmavý oči, ve kterých se dalo ztratit a cítit se, jako že člověk zase patří tam, kde má být.
"Děkuju"
zašeptala jsem.
"Za co?"
zeptal se tiše a trochu se ke mně naklonil.
"Že jsi tady. Že jsi mě nenechal"
řekla jsem, i když to znělo hloupě. Ale bylo to upřímný.
Na nic neodpověděl. Jen se usmál tím svým klidným způsobem, jako by přesně věděl, co tím myslím.
Pak se naklonil ještě o kousek blíž.
Srdce mi začalo bít rychleji, ale neucukla jsem. Zavřela jsem oči přesně v momentě, kdy se jeho rty lehce dotkly těch mých.
Bylo to jemné, pomalé, něžné. Ne jako něco dramatického z filmu, spíš jako slovo, které člověk řekne tiše a s citem. Taková pusa, u které máš jistotu, že jsi zase doma.
Když se odtáhl, chvíli jsme jen seděli v tichu. Hlava mi pořád spočívala na jeho hrudi, jeho prsty mi klidně přejížděly po zádech.
"Jsem rád, že jsi tady"
zašeptal.
"Já taky"
odpověděla jsem potichu.
A tak jsme tam zůstali. Pod dekou, v teple, s pocitem, že i když se stalo spoustu věcí, právě teď bylo všechno zase trochu v pořádku.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
