Ráno přišlo moc brzo. Oči jsem měla zalepený a nechtělo se mi vůbec zvedat. Ale jakmile jsem ucítila Calinovu ruku položenou přes moji bok, aspoň na chvíli se ten svět zdál snesitelnej.
"Dobré ráno"
zamumlal a políbil mě do ramene. Usmála jsem se, aniž bych otevřela oči.
"Dobré"
hlesla jsem a přitáhla se k němu blíž.
Chvíli jsme tak jen leželi, v tichu, v klidu, dokud nám žaludky nepřipomněly, že svět funguje dál a snídaně se sama nepřipraví.
V kuchyni už seděl Petr. V ruce držel hrnek s kávou, hlavu měl opřenou o dlaň, oči zarudlý, ale jinak vypadal klidně. Jen se na nás krátce podíval a pak se vrátil k zírání do hrnku.
Nevěděla jsem, jestli mám něco říct. Včera jsme na něj asi byla moc tvrdá. Možná jsem to přehnala.
V průběhu dne jsme si každej dělal svoje. Ale něco ve mně mě nutilo to nevydržet.
Našli jsme se nakonec v obýváku. Petr tam seděl s mobilem, nohu přes nohu, výraz nepřístupnej, ale ne výbušnej. Věděla jsem, že teď je ta chvíle.
"Peťo?"
začala jsem potichu a sedla si naproti. Zvedl oči, ale nic neřekl.
"Můžeme si promluvit? Jen... my dva."
Chvíli mlčel, ale pak kývl. Calin to beze slov pochopil a nechal nás o samotě.
"Poslední dobou mi přijde, že to mezi náma není úplně tak růžový, jak bych chtěla"
začala jsem opatrně.
"Nevím, jestli to vnímáš stejně, ale mně přijde, že jsme si nějak vzdálení. A chci to napravit"
Zůstal chvíli zticha. Pak si protáhl prsty a povzdechl.
"Jo… máš pravdu. Je to na hovno"
"Mrzí mě to. A chci, aby ses cejtil jinak. Jako že tady nejsi bokem, že na to nejsi sám"
Přikývl, pohledem zapíchl kamsi do stolu.
"Hele, já vím, že jsem v poslední době nebyl úplně v pohodě. Že jsem se občas uzavřel, že jsem dělal kraviny. A že vás to asi odradilo, nebo naštvalo. A možná jsem si i myslel, že když jste mi neřekli o sobě, tak to byl signál… že už vás nezajímám"
"To nebyl. Fakt ne"
ujistila jsem ho rychle.
"Nebyl to dobrej tah, ale nebylo to o tobě. Jen jsme to... nedali líp. Ale není to důvod, proč bys měl pochybovat, že na tobě záleží"
Zamrkal a ztěžka vydechl.
"Víš, když ses ztratila… úplně mi jeblo. Měl jsem v hlavě jen to nejhorší. A pak jsem to prostě posral. Zase"
Přisunula jsem se k němu blíž.
"Měl jsi mi to říct hned. Ale chápu, že ses bál. Jen… nechci, abys někdy měl pocit, že na tebe kašlem. Protože nekašlem"
"Díky"
zamumlal.
"Slibuju, že se budu snažit. Fakt"
"To mi stačí"
usmála jsem se slabě.
"A i kdyby ses občas zasekl, stejně tu budem. S tebou."
A poprvý za dlouhou dobu jsem u něj zahlídla náznak klidu v očích. Ne vyřešenejch věcí. Ale něčeho, co se konečně může začít lepšit
______________________
Omlouvám se za chyby
