Pohled Niky
____________
Ráno vonělo po letním dešti
Ležela jsem v posteli s dekou přetaženou přes ramena a pozorovala Calina, jak sedí na zemi opřenej o postel, listuje nějakým notýskem a něco si čmárá. Byl rozcuchanej, měl na sobě jen tričko a tepláky a přesto vypadal líp než kdokoliv
"Miluju, jak jsi vždycky první vzhůru"
zamumlala jsem tiše.
"Miluju, jak to řekneš vždycky, když se probudíš"
usmál se a otočil se na mě.
"A co že už nechrníš?"
"Chtěl jsem napsat pár věcí, než to zaspím. Ale je sobota. A moje jediný plány dneska jsi ty"
Asi o hodinu později jsme vyšli ven. Nepotřebovali jsme žádnej cíl. Vzali jsme to přes parčík, mezi domy, kolem laviček, co byly po dešti ještě vlhký. Vzduch byl svěží, lehkej a voněl po mokrý trávě. Drželi jsme se za ruce a mluvili o všem a o ničem.
"Víš, že jsem si tě dřív představovala jako někoho... jinýho, když jsem tě ještě pořádně neznala?"
řekla jsem najednou.
"Jinýho jak?"
"Myslela jsem, že jsi ten typ, co si nikoho k sobě nepustí. A místo toho..."
"...ses mi nasáčkovala do života tak, že nevím, jak jsem bez tebe vůbec fungoval?"
dokončil za mě.
"Přesně tak"
usmála jsem se a vlepila mi pusu na tvář.
Zastavili jsme se u našeho oblíbenýho stánku a vzali si zmrzlinu. Já malinovou, on vanilkovou. Vzali jsme to pěšky směrem k řece a sedli si na okraj dřevěný lávky, kde nohy visely nad vodou. Bylo tam prázdno. Jen my dva a to šumění světa kolem.
"Chci, abychom si ten klid udrželi co nejdýl"
řekla jsem po chvíli.
"Já taky"
kývl Calin a opřel se čelem o moje.
"Ale i kdyby přišel chaos, zvládneme ho. Spolu. Vždycky"
Přikývla jsem.
Když jsme se vraceli domů, bylo už pozdní odpoledne. Na tváři jsem cítila slunce, jak pomalu slábne, a Calin měl ruku kolem mých ramen. Nemluvili jsme. Už nebylo třeba.
Další den:
Byl to jeden z těch dnů, kdy máš pocit, že všechno je přesně tak, jak má být. Slunce viselo nad obzorem tak akorát, aby hřálo, ale nepálilo. Niky vedle mě stála u linky a vařila si kafe.
"Hele, co kdybychom večer něco uvařili? Jen my dva"
navrhla a lehce se do mě opřela bokem.
"Zní to jako plán. Ale budeš to muset vést, protože moje kuchařský dovednosti končej u míchanýho vajíček a čaje, a ty to víš"
zasmál jsem se.
"Už jsem tě to přece učila. Naposled jsme dělali ty těstoviny, ne?"
"Jo... ale byly to skoro špagety s omáčkou ze skleničky"
"V tom případě dneska povyšujeme na lasagne. A jestli to spálíš, nedostaneš pusu na dobrou noc"
Zasmál jsem se, chytil ji za boky a zvedl si ji na kuchyňskou linku
"Tak to se radši budu snažit, než přijít o tu pusu"
Později odpoledne jsme se už jen váleli na gauči. Niky si šla dát sprchu, a já zatím sedl k telefonu, abych zkontroloval zprávy.
A tam, znovu Klára.
_.klarus._: Čekáš, že to vzdám? Chci se normálně bavit
Nevěděl jsem, co jí na to napsat, tak jsem telefon otočil displejem dolů a nechal ho ležet na stole.
Věděl jsem, že tohle se nesmí překlopit do něčeho víc. Ale ten způsob, jakým to psala... působilo to jinak. Ne jako nátlak. Spíš jako... zvědavost. Možná výčitka.
Telefon se rozsvítil znovu, ale ignoroval jsem to.
Stejně jako jsem ignoroval fakt, že moje vlastní nečinnost může být stejná chyba, jako kdybych jí rovnou odepsal.
Večer jsme s Niky stáli v kuchyni, těstoviny na lasagne byli připravený, omáčka hotová a sýr se krájel ve velkým. V rádiu hrálo něco pomalýho a my si mezi vařením tancovali bosý po studený dlažbě.
"Nevěřila bych, že tě uvidím míchat bešamel. Tohle je historický moment"
zasmála se.
"Bude to jídlo století. Anebo otravnej zážitek, můžeš si vybrat"
Zasmál jsem se
Snídani jsme si plánovali uvařit taky spolu. Ale tohle bylo jiný. Víc opravdový. Niky se ke mně natáhla a jemně mě políbila na tvář. Cítil jsem, jak se mi hrudník stáhne, jak mi přesně takhle ukazuje, že mě má pořád ráda, i když se to třeba nedá říct nahlas pokaždý.
Později večer, když už jsme dojedli a uklidili kuchyň, se ozvalo zaklepání na dveře.
Otevřel jsem je a tam stál David s plastovou krabicí plnou sušenek.
"Když už jsi ten skoroženáč, přinesl jsem cukr. Aby vám to vydrželo sladký"
zaculil se.
"Sestřenice pracuje v cukrárně a něco jim zbylo tak mi to přinesla, prý toho byla Škoda"
Niky vykoukla zpoza rohu.
"Davide jsi blázen. Ale děkujeme"
Zůstali jsme všichni v obýváku, povídali si, smáli se. Byl to další večer, kdy se nic extra nedělo, a přitom právě to z něj dělalo něco výjimečnýho.
Ale když jsem později šel do ložnice a kontroloval telefon, blikla tam další zpráva.
Od Kláry.
_.klarus._: Takže ne. Nevzdám to
Díval jsem se na ta slova dost dlouho, abych věděl, že ten klid, kterej dneska cítím, nebude trvat věčně.
Ale dneska jo. Ještě dneska to nechám být. Kvůli ní.
Kvůli Niky.
_________________________________
Omlouvám se za chyby
