Pohled Calin
______________
Pustil jsem záznam. V místnosti bylo ticho, než se ozval první tón hovoru. Kluci seděli na gauči a židlích, pohledy upřené na můj mobil. Sam se lehce opíral o stěnu s rukama zkříženýma na hrudi, David seděl s lokty na kolenou, Willy měl v ruce nedokouřenou cigaretu a Petr už taky přišel, sednul si na gauč a nehybně zíral do zdi
Z telefonu se ozval jako první můj hlas.
Místo odpovědi se ozvalo jen sípání, pak šustění, ticho... a potom to přišlo.
Slabý, přerývaný pláč, bolestné vzlyky a řev.
V ten moment to v pokoji vybouchlo.
„Kurva, to si děláš prdel!" Willy prudce vyskočil, až židle pod ním spadla.
„Kde byla policie? Jak to, že to dopadlo takhle?" David zatnul pěsti a začal přecházet po místnosti.
„ proč jste jí do toho lesa vůbec pouštěly samotnou v noci kurva" vyjel Sam
„Myslíš, že jsme to takhle snad chtěli?" vyjel jsem na něj, hlas mi přeskočil. V krku mě pálilo, hrudník se mi svíral, ale musel jsem se držet. „Slyšíš se vůbec? Co jsme podle tebe měli dělat, ty si tam taky byl mimochodem když odešla, mohl si klidně jít s ní? My ji tam neztratili, my jsme ji hledali!"
„Tak jste hledali málo!"
„DOST!" Adéla vystřelila na nohy, oči podlité slzami. „Jasně, je to v háji, ale hádky jí nepomůžou! Myslete na to, že je pořád někde tam venku!"
Willy začal přecházet po pokoji. „A co ti poldové? Ti tam pořád jsou?"
Přikývl jsem. „Jsou tam všichni čtyři. Prohledávají les. Ale... víš, jak to je. Byla tma. Ten hajzl měl náskok. A pokud s ní někam odjel..."
Slova mi zamrzla v hrdle. Nemohl jsem to ani doříct.
David se zastavil u okna a promnul si obličej. „Tohle je zlý. Hodně zlý."
„A co budeme dělat?" Willy došel k Petrovi, který pořád neřekl jediné slovo.
Byl bledý. Oči měl zarudlé, ale ne vypadalo to, že by brečel. Spíš... byl úplně mimo. Znal jsem ten pohled. Ale nechtěl jsem tomu věřit.
„Petře?" oslovil ho tiše Sam a trochu do něj strčil.
Petr trhnul hlavou, jako by se právě probral z jinýho světa. „Cože?"
„Co budeme dělat?" zopakoval Willy.
„Já... já nevím." Petr zhluboka dýchal a ruce se mu lehce třásly. „Kurva, já fakt nevím."
„Je to tvoje sestra sakra!" Willy do něj strčil silněji.
„Já to vím!" Petr se vymrštil na nohy a odstrčil ho zpátky. „Myslíš že mi to musíš připomínat? Víš, jak se cítím? Ty víš tak maximálně hovno jak já se cítím. Nemáš absolutní ponětí!"
Willy si ho chvíli jen měřil pohledem, pak se ale otočil na mě. „Caline, ty ses s ní bavil naposled, ne? Předtím než zmizela?"
Přikývl jsem.
„Řekla něco důležitýho? Něco, co by mohlo pomoct?"
Všichni na mě upírali pohledy. I Petr.
„Ne. Jen že se jde podívat kde je Petr"
„To je všechno?"
„Jo."
Ticho. Dusivý, těžký vzduch.
A pak se Petr najednou chytil za hlavu a sesunul se na gauč
„Petře?" Adéla k němu přiběhla. „Co je?"
„Nic... já..." dýchal mělce, víčka mu klesala.
Do prdele.
Došlo mi to.
Podíval jsem na něj.
Měl rozšířený zorničky.
Podíval jsem se na Adélu. Oči se nám setkaly. A podle jejího výrazu to viděla taky.
Petr si něco vzal.
_____________________
Tuhle kapitolu jsem psala fakt dlouho tak doufám že aspoň stojí za to, a omlouvám se že tak dlouho nic nevyšlo.
Omlouvám se za chyby
