Sluneční světlo dopadalo na peřinu a já se protáhla v posteli. Calin ještě spal, klidně, na boku, s mírně rozcuchanými vlasy. Působilo to klidně… až neuvěřitelně. Jako kdyby ten chaos, co nás poslední týdny obklopoval, na chvíli odešel.
Pomalu jsem vstala, vzala si mikinu z křesla a vyšla z ložnice. V kuchyni jsem si nalila trochu vody a sedla si s mobilem k malému stolu.
Displej probliknul.
Bráška💗: Dobré ráno. Všechno v pohodě?
Zůstala jsem chvíli jen tak koukat na tu zprávu. Bylo to tak jednoduchý, ale zároveň mi to připomnělo, kolik toho pro mě Petr udělal. Byl tu, když jsem neměla kam jinam jít. Když jsem brečela, mlčela, odmítala jíst, nebo jen seděla a zírala do zdi.
Byl tu. Bez podmínek.
Vzala jsem mobil do ruky a prsty se mi samy rozběhly po klávesnici.
Vy: Dobré ráno. Jo… myslím, že jo. Je to zvláštní, ale dobrý. Děkuju, že ses ozval.
Jak se máš ty?
Odesláno.
Položila jsem telefon na stůl, opřela se a zavřela oči. Bylo fajn vědět, že na mě pořád myslí. A ještě lepší bylo cítit, že tohle všechno, co jsme s Calinem zvládli, možná konečně začíná dávat smysl.
Za mnou se ozval známý krok a pak lehké objetí kolem pasu.
"Dobre ranko"
"Dobre"
Telefon na stole zavibroval a já po něm hned sáhla.
Bráška💗: To jsem rád. Hlavně buď v pohodě, jo? Nemusíš se přetvařovat, pokud to tak necítíš. Ale jestli ti je fakt dobře, tak mám radost.
A já? Mám se fajn. Studio, práce, klasika. Ale asi mi trochu chybíš, no.
Zůstala jsem koukat na poslední větu.
Byla upřímná.
Povzdechla jsem si a napsala mu zpátky.
Vy: Já vím. Mrzí mě, že jsem se tak odmlčela. Jen jsem potřebovala chvíli na to všechno přijít… Ale fakt si toho vážím, že jsi tady byl. Že jsi mě nechal jen dýchat. Děkuju.
Tentokrát odepsal skoro hned.
Bráška💗: Kdykoliv. Vážně. I kdyby se cokoliv posralo zas, tak víš, kde mě najdeš.
Ale doufám, že tohle už se nestane. A že budete v pohodě.
Usmála jsem se.
Schovala jsem mobil, vstala a přešla zpátky ke Calinovi, který si právě sedal na gauč.
"Kdo ti psal?"
zeptal se.
"Petr"
odpověděla jsem jednoduše a sedla si vedle něj.
"Jen se ptal, jestli jsem v pohodě"
"A seš?"
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem přikývla.
"Jo… Jsem"
A tentokrát jsem tomu i věřila.
________________________________
Omlouvám se za chyby
