Sluneční paprsky se líně protahovaly skrz závěsy a dopadaly na naši postel v ten nejklidnější způsob, jakým tě ráno může probudit světlo. Bylo už celkem pozdě, ale v tomhle bytě čas občas plynul jinak.
Otočila jsem se na bok. Calin pořád spal.
Ležel na břiše, jedno rameno měl vystrčený zpod peřiny a vlasy trochu rozcuchaný, jak se převaloval během noci.
Usmála jsem se. Nechtěla jsem ho budit.
Natáhla jsem ruku a opatrně se ho dotkla konečky prstů na zádech. Když nezareagoval, jen se trochu pohnul a tiše něco zamumlal do polštáře, opřela jsem si hlavu zpátky o polštář a jen ho pozorovala.
V tu chvíli jsem si připadala šťastně. Opravdově. Bylo to tichý štěstí, nenápadný. Ale hluboký.
Po chvíli se pohnul znovu. Zvedl trochu hlavu a mžoural na mě rozespale.
"Kolik je?"
zabručel
"Nevím… kolem desátý"
odpověděla jsem tiše.
"Ještě můžeš spát zlato"
Zavřel na vteřinu oči, ale pak se natáhl ke mně a políbil mě na čelo.
"Radši vstanu. Máme jít do studia, ne? Nechci být jak Petr, co tam přijde s hodinovým zpožděním a kruhama pod očima protože do 3 do rána hrál hry"
Zasmála jsem se.
"To bylo jednou. A stejně si pak stoupl k mikrofonu a sundal tě jak král"
"No jo"
Vstali jsme pomalu, s takovou tou domácí leností, kdy nikam nespěcháš, ale zároveň víš, že tě čeká něco fajn. Calin šel do sprchy, já si mezi tím udělala kafe a nalila i jemu
Do studia jsme vyrazili po jedenáctý. Vzduch venku byl příjemnej, duben se konečně začínal tvářit jako jaro
Ve studiu už seděl David, pil kafe a něco si škrábal do notesu. Když nás uviděl, zvedl ruku a zakřenil se.
"No ty vole, skoro načas. Jste dobrý"
"Zázraky se dějou"
poznamenal Calin a podal mu ruku aby si plácly.
Za chvíli dorazil i Petr. Všichni jsme se pozdravili, posedali na pohovky a pustili se do plánování. Mluvilo se o nový desce, o tom, co chybí, co chtějí dodat atd...
V jednu chvíli Calin ztichl, zadíval se na monitor, kde se přehrávala první verze jedný nedokončený skladby. Všimla jsem si, že se mu prsty lehce třásly, když si hrál s prstýnkem.
David si mručel pod vousy, zatímco něco čmáral do zápisníku, Petr zrovna zkoušel refrén k novému tracku a já s úsměvem sledovala, jak se u toho skoro zapomíná nadechnout.
"Hele, mám hlad jak vlk"
zavrčel Petr, když se konečně vymotal ze sluchátek.
"Já taky"
přikývla jsem.
"Chceš jít něco koupit?"
mrknul na mě.
"Jasně, aspoň se projdem"
"My skočíme do obchodu"
houkl Petr směrem ke Calinovi a Davidovi.
"Chcete něco?"
"Já jsem v pohodě"
zvedl Calin oči od telefonu.
"Kupte, co uznáte za vhodný"
"jasně!"
Pohled Calina
---------------------
Jakmile se za nima zabouchly dveře, najednou se v místnosti udělalo až podezřelý ticho. David odešel do vedlejší místnosti řešit něco s masteringem, a já zůstal sám.
Zíral jsem do stolu a prsty podvědomě bubnoval do kolena. Bylo to k nevydržení. V posledních dnech mi to leželo v hlavě víc než kdy jindy. Jako by každej náznak, každej pohled na Niky, všechno křičelo „Je čas.“
Ale já si nebyl jistej. Ne tím, že bych ji miloval, to jsem věděl. Ale… jestli je to teď to správný „teď“. Jestli na to nejsem moc chaotickej. Moc já.
Dveře studia se znovu otevřely.
"Nazdar"
ozval se známý hlas.
Zvedl jsem hlavu. Willy.
"Čau"
pousmál jsem se, i když jsem měl pocit, že to vypadá trochu křečovitě.
Sedl si vedle mě na gauč a okamžitě si mě prohlédl. Jak to dělá, že mu nikdy nic neunikne?
"Jsi nějakej divnej, nervózní. Co ti je?"
„Nejsem nervózní. Jen unavenej… víš jak, studio, koncerty, blbosti…“
Willy na mě dál koukal se zvednutým obočím.
"Jasně. A teď zkus verzi, která není bullshit.“
promnul jsem si zátylek a opřel se hlavou o gauč. Dlouho jsem mlčel.
"Je to… složitý. Nebo spíš… já to v hlavě dělám složitý. A přitom je to vlastně úplně jednoduchý."
"Víš… Niky. Mám ji už nějakou dobu v hlavě. Jako… ve smyslu fakt vážně. Ne jen že spolu jsme. Ale že bych s ní byl… jako navždycky. Chápeš?"
Willy zůstal zticha, ale přikývl.
podíval jsem se na své ruce, které jsem si mnul v klíně.
"Napadlo mě… že bych ji mohl požádat o ruku"
Bylo to venku. Tak trochu. Polovičatě.
"Aha… a to je ten problém?"
zvedl obočí.
"Je to moc brzo, viď? Nevim. Možná blbnu. Třeba by mi stačilo jí to říct za rok. Nebo za deset let. Nebo nikdy. Nebo..."
"Ty vole, zpomal"
přerušil mě Willy s lehkým smíchem.
"Hele, otázka, miluješ ji?"
"Jo"
"A myslíš, že ona tebe?"
"Jo.."
"Tak drž hubu a udělej to. Nebo to aspoň naplánuj. Jen nebuď zase takovej, že nad tím budeš přemejšlet do příštích Vánoc a mezi tím něco posereš a ano od ní neuslyší fakt nikdy"
Jen jsem se pousmál.
"Hele, tak až to uděláš, chci bejt u toho. Ale žádný kýče, jo? Žádný balónky, prstýnky ve skleničce a tak"
Ušklíbl jsem se.
"Neboj. Nejsem blázen"
Ale možná trochu jsem. Protože tohle… tohle jsem fakt myslel vážně.
___________________________
Tak co, udělá to Calin?
Omlouvám se za chyby
