Další den
Ráno jsem se probudila dřív než obvykle. V domě panovalo zvláštní ticho, to příjemné, které máš rád, když víš, že tě čeká hezký den.
Calin už byl vzhůru. Voněl po kávě a sprše, měl ještě lehce mokré vlasy.
"Dobré ráno"
pozdravil tiše a podal mi hrnek.
"Dobré"
pousmála jsem se a posadila se vedle něj na pohovku.
"Petr už odešel?"
"Jo, vracel se asi 3x že něco zapomněl a zamával jako malý dítě jedoucí na tábor"
Zasmála jsem se.
"Tak to máme čas"
"Máme. Přesně tolik, kolik budeme potřebovat"
Z obýváku jsme se přesunuli do kuchyně kde jsme si sedli ke stolu.
Calin seděl naproti mně s tím svým nevinným výrazem, který u něj vždycky znamenal nějaký plán. V ruce držel hrnek s kávou a nohou si pod stolem ťukal do rytmu, co hrál z repráčku.
"hele, asi se už můžeš jít oblíkat"
"A kam půjdeme?"
zvedla jsem obočí.
"Překvapení"
pousmál se.
"Ugh, nesnáším překvapení"
"To říkáš vždycky, ale pokaždý se ti to líbí"
"Proto to taky říkám pokaždý"
___
Po chvíli chůze jsme už stáli před malým stánkem s půjčovnou bruslí, přímo u městského kluziště. Jakmile jsem to uviděla, zastavila jsem se jak přimražená.
"děláš si prdel!?"
Řekla jsem skrz zuby.
"Vždyť to bude sranda. Zvládla jsi přežít narozky, přežiješ i kluzkej led"
A tak jsem si poprvé po letech nasadila brusle. Prvních pět minut vypadalo spíš jako boj o život. Moje rovnováha byla tragická a Calin měl samozřejmě výbornou náladu.
"Uvolni kolena!"
smál se, když jsem k němu přijela v křečovité pozici s rozpaženýma rukama.
"Uvolni si pusu!"
odsekla jsem a okamžitě se zhroutila na zadek.
Po dvaceti minutách, jednom pádu a několika krizových zachyceních za Calinovu bundu jsem to konečně jakž takž zvládala. On kolem mě mezitím kroužil, jako by se narodil s bruslemi místo nohou.
Když mi potřetí zachránil život, už mě jen držel v náruči a neochotně mě pustil, až když jsem se pevně chytla pantynelu.
"Hotovo?"
zeptal se se smíchem.
"Děkuju, olympijský vítězi, tohle mi vážně stačilo."
___
Po bruslení jsme šli do nedaleké kavárny. Sedli jsme si ke stolu u okna, kalhoty trochu mokré, ale srdce vyhřáté.
"Tak co?"
zeptal se Calin, když jsme se napili.
"Tak co co?"
"Zmrzla jsi, ale stálo to za to ne?"
"No… možná trochu"
___
Po kafi jsme se procházeli ulicemi. Chvíli jsme mlčeli, jen jsme se dotýkali rameny.
A pak Calin zastavil.
"Víš, pořád přemýšlím o tom večeru. O tom, co jsem ti řekl… a co jsi udělala. Byl to asi nejhezčí večer, co si pamatuju. Ale… já nechci, aby to zůstalo jen večerem."
Zvedla jsem k němu oči. Dýchala jsem rychle, trochu z nervozity, trochu ze zimy.
"Niky… byl bych šťastnej, kdybys byla moje. Jenom moje.. Chtěla bys?
Vyjelo z něj dost nervózně.
Chvíli jsem nic neřekla. Ale pak jsem udělala to jediné, co mi dávalo smysl naklonila jsem se, stoupla si na špičky a políbila ho.
Dlouze, tiše, upřímně.
"To beru jako ano?"
zašeptal.
"Jasně, že jo"
usmála jsem se, zatímco mi dech tvořil obláčky od mrazu.
______________________
Omlouvám se za chyby
