Stála jsem u vchodu, taška po boku, Petr vedle mě. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a hleděla na ulici. Slunce svítilo, bylo zvláštně ticho. Jen moje srdce tlouklo jako zvon.
"Jsi si jistá?"
zeptal se Petr naposledy.
Podívala jsem se na něj a přikývla.
"Ne úplně… ale dost na to, abych to chtěla zkusit"
Usmál se. Tak trochu smutně, tak trochu pyšně.
"Tak běž. Máš někoho, kdo tě miluje. A víc sis přát nemohla"
Vtom zabočilo auto, poznala jsem ho hned. Calin vystoupil z místa řidiče a zavřel za sebou dveře. Měl na sobě obyčejnou mikinu, džíny a ty trochu rozcuchaný vlasy.
Oči se mu jemně rozšířily. Pomalu přešel ke mně.
"Ahoj"
zašeptal, jako kdyby tomu pořád ještě nemohl uvěřit.
"Ahoj"
odpověděla jsem potichu. V očích mě zaštípaly slzy.
"Jsi tady…"
V hlase měl tolik emocí, že to skoro nešlo popsat. Nedotýkal se mě. Jen tam stál. Jako by se bál, že bych si to mohla rozmyslet.
"Jsem"
přikývla jsem.
Vzhlédl k Petrovi, který si ho měřil s klidným, ale pevně ochranářským pohledem.
"Díky, že jsi se o ni staral"
řekl Calin upřímně.
"Staral bych se i dál, kdybych musel"
odpověděl Petr suše.
"Tak hlavně, ať už nemusím. Chápeš jak to myslim"
Calin jen přikývl. Vzal mi tašku, aniž by se zeptal, a otevřel mi dveře auta. Podívala jsem se ještě na Petra. Usmála jsem se. Zamávala.
A pak jsem nastoupila.
Seděli jsme chvíli v tichu. Pak Calin pomalu nastartoval.
"Jedeš domů"
řekl tiše, skoro jako otázku, ale s jiskřičkou naděje.
"Jo"
pousmála jsem se, otočila k němu hlavu.
"Jedu domů. K tobě"
Na semaforu mi jen lehce stiskl ruku.
A já věděla, že tohle je začátek něčeho novýho. Možná opatrnýho, možná křehkýho… ale našeho.
Otevřel dveře a ustoupil, aby mě nechal projít první. Automaticky jsem se nadechla, ta známá vůně mi udeřila do hrudi. Směs jeho parfému, dřeva a čehosi, co jsem neuměla pojmenovat, ale patřilo to sem. Patřilo to jemu. A tím pádem i mně.
Na prahu jsem se na okamžik zastavila.
"Všechno v pohodě?"
zeptal se jemně, aniž by na mě tlačil.
Přikývla jsem.
"Jo. Jen… trochu zvláštní se vrátit"
Usmál se.
"Můžeš jít rovnou do pokoje, všechno jsem nechal přesně tak, jak jsi to měla"
Přešla jsem pomalu přes obývák. Všechno tu bylo povědomé. Ale zároveň jako kdyby se toho tolik změnilo. Možná jsem to byla já.
"Dáš si čaj? Nebo něco k jídlu?"
ozval se z kuchyně, zatímco si odkládal klíče.
"Čaj by byl fajn… díky"
odpověděla jsem tiše a rozhlížela se.
Když jsem přišla k sedačce, všimla jsem si, že na stolku leží hrníček, můj. Ten, ze kterého jsem vždycky pila ráno kafe. Vedle něj složená moje deka. Všechno čekalo na to, až se vrátím. A najednou jsem měla pocit, že jsem vlastně nikdy neodešla. Jen si odskočila ven… na hodně dlouhou chvíli.
Sedla jsem si. Ruce jsem složila do klína. Cítila jsem, jak mi srdce buší. Ale ne strachem. Spíš zvláštním neklidem. Calin mezitím přešel ke mně a položil přede mě hrnek s čajem.
Pousmála jsem se.
"Díky"
Posadil se vedle mě, ale nechal mezi námi malý prostor. Jako by nechal mě rozhodnout, jak blízko ho pustím. A to bylo právě to, co jsem potřebovala.
Chvíli jsme jen seděli v tichu. On upíjel ze svého hrnku, já objímala ten svůj. Pak jsem tiše řekla:
"Je to divný. Bejt zpátky. Ale zároveň… správný"
Jeho oči se na mě upřely.
"Můžu něco říct?"
Přikývla jsem.
"Nevím, jestli jsem si zasloužil, abys se mnou byla ještě někdy v tomhle bytě. Ale jsem rád, že jsi tady. A ať to bude jakkoliv, pomalu, opatrně, s pauzama, chci to zvládnout. S tebou"
Sklonila jsem pohled. V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Ale přisunula jsem se blíž a hlavu mu opřela o rameno. Neřekla jsem ano. Neřekla jsem odpouštím ti. Ale tohle gesto… to řeklo všechno.
Jeho ruka se natáhla a jemně mě objala. A my tam jen seděli. V tichu, které najednou nepůsobilo prázdně. Ale jako domov.
________________________________
Omlouvám se za chyby
