Další den jsme se domluvili, že půjdeme do studia. David psal ještě jednou ráno, že už je všechno připravené a máme přijít, kdykoli budeme chtít. Calin byl nadšenej, těšil se, že konečně nahraje jeden z tracků, co měl hotový už pár týdnů, ale kvůli technickým problémům to nešlo. Já jsem měla trochu smíšený pocity… hlavně kvůli Petrovi.
V kuchyni vládl ranní klid. Petr seděl u stolu s hrnkem čaje a mlčky si četl zprávy na telefonu. Neřekl skoro nic, když jsme přišli. Jen kývl na pozdrav.
"Hele, jdu do studia"
oznámil Calin, když se napil kafe.
"Nechceš jít taky?"
mrknul na Petra.
"Ne, dík"
zamumlal a ani se neodtrhl od displeje.
"Stejně tam bude David, ne?"
"Jo…"
odpověděl Calin trochu rozpačitě.
"Já bych šla"
řekla jsem a koukla na Petra.
"Nevadí ti, že tu budeš sám?"
Petr jen pokrčil rameny.
"V pohodě. Dělejte si, co chcete."
Ta poslední věta mě bodla. Ale nic jsem neřekla. Jen jsem si vzala bundu a šla s Calinem ven.
___
Když jsme přišli do studia, seděl tam už Willy, rozvalenej na gauči se sluchátky na krku.
"Nazdááár"
zařval s pobaveným úsměvem, jakmile nás uviděl.
"To vám to spolu pořád tak hezky klape?"
"Zatím jo"
zasmála jsem se a lehce do něj drcla ramenem, když jsme procházeli kolem.
David seděl už u mixu, když jsme vešli do nahrávací místnosti. Zvedl oči od počítače a usmál se.
"Čau vy dva, zamilovaný. Už se to tady šíří i mezi technikama"
řekl pobaveně.
"Doufám, že nebudeme mít novináře za oknem"
řekl Calin se smíchem a sundal si bundu.
"To snad ne. Ale vážně, jsem rád za vás"
__
Calin si nasadil sluchátka a šel do kabiny. Já zůstala s Willym na gauči, oba jsme poslouchali, jak dává první pokus. Zněl fakt dobře. V jednu chvíli si Willy podepřel bradu a zašeptal směrem ke mně
"Víš, že když vás takhle pozoruju, tak to vypadá, jako by to vždycky mělo být takhle?"
Usmála jsem se.
"Takhle to i cítím"
Po nějaký době se Calin vrátil z kabiny a sednul si ke mně. Jen tak, bez řečí, mě chytil za ruku. David se otočil na židli a koukl na nás.
"Mimochodem"
pronesl
"myslím, že i ten tvůj hlas dneska zní o dost klidnějc než obvykle, Caline"
"Možná protože jsem v klidu"
pokrčil rameny Calin a jemně stiskl moji ruku.
David se pousmál.
"Dobře, tak pojďme zkusit nahrát ještě to druhý, ať máš co dát na album"
V tu chvíli jsem se cítila fakt šťastně. Aspoň tady všechno fungovalo tak, jak mělo.
Zůstali jsme ve studiu ještě nějakou dobu po tom, co Calin dohrál tracky. Seděli jsme rozvalení na gauči, já vedle Calina, Willy se rozvalil v rohu a David něco vyklikával do počítače. Atmosféra byla klidná, pohodová, skoro jsem na chvíli zapomněla, že Petr je poslední dny tak zvláštní.
David zvedl hlavu od monitoru.
"Hele, kde je vlastně Petr? Měl by dodělat vokály do toho jednoho songu"
"Je doma"
řekl Calin a natáhl se.
"Zkus mu zavolat, ale úplně nevím jestli bude nadšenej"
David přikývl a vytáhl mobil. Po krátkém rozhovoru jen kývl hlavou a zavěsil.
"Přijde"
__
Asi za dvacet minut se otevřely dveře. Petr vešel s otráveným výrazem, kapuci hozenou dozadu a bez pozdravu zamířil rovnou do nahrávací kabiny.
"Zas dobrej den, co?"
zamumlal Willy tiše a zvedl obočí. Neodpověděla jsem. Byla jsem nervózní, ačkoliv jsem přesně nevěděla proč.
Nahrávání šlo rychle, Petr byl profesionál, to mu nikdo neupíral. Dotočil to a beze slova si sedl do křesla. Všichni jsme seděli tak nějak rozptýleně po místnosti, trochu ticho, trochu únava.
Pak to přišlo.
"Tak co"
pronesl Petr najednou, tón napjatý, skoro až podrážděnej.
"Kdy se rozhodnete mi to konečně říct?"
Všichni se na něj otočili. Já s Calinem jsme se nechápavě podívali jeden na druhýho. Vzduch najednou ztěžkl.
"Co… myslíš?"
zeptal se Calin opatrně.
Petr si odfrkl a zavrtěl hlavou.
"Kurva nedělejte ze mě idiota. To si fakt myslíte, že jsem takovej debil? Vím to už nějakou dobu. Jen jsem čekal, jestli mi to vůbec řeknete. A ono hovno"
Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.
"Petře, my jsme… nechtěli ti lhát, jen jsme..."
"Jen jste co? Čekali, až to nějak přejde? Až to někdo vykecá za vás? Viděl jsem vás. Ne jednou. Viděl jsem, jak se objímáte, jak spíte vedle sebe, jak si dáváte pusu, jak se na sebe koukáte jak v románu. A vy se tváříte, jakoby nic. Jako bych byl slepej!"
V místnosti zavládlo naprostý ticho. Willy s Davidem se takticky dívali stranou, nikdo se neodvážil ani pohnout.
Calin se zvedl z gauče.
"Petře, promiň. Nechtěli jsme tě vynechat, fakt ne. Já… jsme se jen báli, že to třeba vezmeš špatně. Ne proto, že ti nevěříme. Jen jsme nevěděli, jak a kdy…"
Petr se zasmál. Hořce.
"Ty vole. Já bych vás nezabil, já vám to přeju. Nejsem pičus. Jen jsem teda myslel, že pro vás nejsem jen někdo. Že mi to třeba řeknete. Normálně. Upřímně"
Pak se zvedl. Beze slova prošel kolem nás, sebral bundu a odešel ze studia.
Dveře se tiše zavřely.
Zůstali jsme tam sedět. Nikdo nic neřekl. Jen to ticho, co po něm zůstalo, bylo těžší než všechno, co předtím zaznělo.
______________________
Omlouvám se za chyby
