O rok později
Ráno bylo zvláštně tiché. Slunce se pomalu plížilo skrz žaluzie a ozářilo naši ložnici zlatavým odstínem. Ležela jsem v posteli a dívala se na strop, Calin vedle mě tiše oddechoval. Zatím nevěděl, že dneska ráno jsem se rozhodla udělat si test.
Přesně ten, co ležel schovaný v šuplíku v koupelně.
Protože už pár dní jsem cítila stejný pocit jako před dvěmi lety s Viktorem...
Vstala jsem tiše, snažila se nezpůsobit žádný hluk, a zavřela se v koupelně. Už při prvním pohledu na výsledek jsem cítila, jak se mi roztřásly ruce. Dvě čárky.
Usmála jsem se a položila test zatím na polici v obýváku, kde jsem ho plánovala později hezky zabalit do dárkové taštičky, kterou jsem měla připravenou. Jenže v tu chvíli se Viktor začal ozývat z pokojíčku, takže jsem na všechno zapomněla a běžela za ním.
Dopoledne bylo plné smíchu. Malý Viktor běhal po bytě s dekou na hlavě, dělal ze sebe ducha a při každém „Baf!" sám sebe vyděsil víc než nás. Calin se vrátil z pekárny s croissanty a dýňovým latté, sedli jsme si spolu na zem a koukali na to naše torpédo, který právě začalo „krmit" plyšového medvěda špagetami z plastu.
Zazvonil zvonek.
"Čekáš někoho?"
zeptala jsem se Calina.
"Ne, ty?"
"Taky ne"
Přistoupila jsem ke dveřím, podívala se do kukátka
Viktor. A ne sám. Vedle něj stála Týna a dvě malé holčičky. Viktorka, už tříletá, a Adélka, která byla ještě menší než náš malý.
"Děláte si srandu!"
vyhrkla jsem, když jsem otevřela.
"Překvápko"
"Říkali jsme si, že je čas na výlet"
zasmál se Viktor a hodil na mě ten svůj typickej úsměv. Týnu jsem hned objala, holčičky se držely za ruce a styděly se.
"Pojďte dál, všechno je tu totálně rozbordelený, ale to už znáte"
V obýváku to za chvíli vypadalo jako ve školce. Hračky všude, děti se smály, výskaly, přetahovaly se o plyšovou ovečku. Týna si sedla vedle mě na gauč, Calin připravoval kávu a Viktor se rozvalil s nohama přes opěrku.
"Jé, co to tu máte?"
řekla Týna a podívala se na polici.
V tu chvíli jsem ztuhla. Test. Zůstal tam. Úplně jsem na něj zapomněla.
Viktor vstal, přešel blíž, vzal ho do ruky a otočil se s vítězným výrazem.
"No neeee, tak vy do toho jdete znova?!"
Zrudla jsem a začala se smát.
"Měla jsem to ještě schovat..."
Calin se otočil od kávovaru.
"Cože?"
Viktor mu beze slova podal test.
Calin chvíli stál, zaražený. Pak se podíval na mě, znovu na test... a pak se rozzářil jak slunce.
"To myslíš vážně?"
Jen jsem kývla.
Okamžitě mě objal. Dlouho. Pevně.
Viktor se mezitím smál
"Hele, druhý dítě je sranda. První tě zničí, druhý ti už jen rozboří poslední zbytky osobnosti"
Týna protočila oči
"Nestraš je"
Děti si hrály dál. Viktorka se usadila vedle malého Viktora a ukazovala mu, jak postavit „domek" z dřevěných kostek. Adélka si zalezla ke Calinovi a snažila se mu strčit dudlík do ruky, i když ho očividně nepotřeboval.
Seděli jsme na gauči, pili kafe a smáli se. Viktor vyprávěl historky z posledního tour, Týna mluvila o tom, jak Adélka začíná být tvrdohlavá, a já se jen rozhlížela po obýváku.
Moje rodina. Naše druhý dítě na cestě. Přátelé, kteří dorazí bez ohlášení, ale přesně ve správný čas. Děti, co se smějou. A Calin, co mě drží za ruku, když zrovna nekrmí Adélku sušenkou.
Jo... přesně takhle jsem si to kdysi přála.
______________________________
Omlouvám se za chyby
