Bylo to dva dny od doby, co za Petrem přišli policajti. Celé to na mě pořád doléhalo, a i když jsem se snažila myslet na jiné věci, stačilo málo a byla jsem v tom zpátky. Ale dneska jsme za ním jeli s lehce jiným pocitem. Už vypadal líp. Byl klidnější, silnější... a snad i trochu víc jako on sám.
Jeli jsme s Calinem hned po obědě. Cestou jsme moc nemluvili, jen jsme poslouchali hudbu a občas si vyměnili krátký pohled. Oba jsme věděli, že tohle celé se jen tak nezahojí, ale aspoň jsme v tom byli spolu.
Přišli jsme do nemocnice, prošli známou chodbou, výtahem nahoru a zase ten pípající monitor, který nás vítal už ode dveří. Petr seděl na posteli, opřený o polštáře, na sobě měl obyčejný šedý tričko a nemocniční kalhoty. Usmál se, když nás uviděl.
"Zas vy dva"
uchechtl se potichu.
"Chyběli jste mi skoro celej den"
"Týjo, promiň, že jsme si dovolili se najíst"
zasmála jsem se a přešla až k němu. Posadila jsem se vedle postele a chytila ho za ruku.
"Jak je bráško"
zeptal se Calin, opírající se o stěnu kousek od nás.
"Jo, je to... snesitelný. Bolí to, ale aspoň už nemám pocit, že umřu, když se nadechnu"
zamrkal Petr, trochu ironicky, ale bez hořkosti.
Chvíli jsme tam jen tak seděli, povídali si, občas mlčeli, ale bylo to jedno z těch klidných tich. Nikdo nemusel nic hrát. Byli jsme tu a Petr byl pořád s náma.
Pak někdo zaklepal na dveře a vstoupil doktor. Byl to ten stejný, co měl Petra celou dobu na starosti.
"Dobrý den"
pousmál se.
"Mám pro vás novinky"
Petr se mírně napřímil, my s Calinem se otočili k němu.
"Vaše tělo reaguje dobře. Hojení je pomalejší, ale stabilní. Dnes dopoledne jsme udělali poslední vyšetření a... pokud se nic nezmění, můžete dnes domů"
Na moment bylo ticho.
"Fakt?"
zeptal se Petr, nevěřícně.
Doktor přikývl.
"Samozřejmě to neznamená návrat do normálního režimu. Budete potřebovat klid, žádné náročné aktivity, kontroly každých pár dní. Ale už nemusíte být tady. Máme pro vás připravené léky, doporučení a o všem si ještě promluvíme, než odejdete"
Calin si protáhl ruce a pousmál se
"Takže už žádný bílý zdi, žádný divný jídla na tácu a žádný pípání ve dvě ráno"
Petr se uchechtl
"Neříkej to dvakrát. Ještě mi to začne chybět"
Doktor se ještě krátce zasmál, řekl nám, že za chvíli přijde zpátky se všemi papíry, a odešel.
Zůstali jsme tam sedět, tentokrát s novou nadějí. Bylo to pořád bolavý, všechno. Ale něco se zlomilo. Bylo to jako nadechnout se po dlouhým ponoru.
Zabouchla jsem dveře auta a ohlédla se na zadní sedadlo. Petr seděl trochu shrbený, ruce měl v klíně a přes ramena mu visela šedá mikina. Calin seděl za volantem a poklepával prsty o volant, než vůbec otočil klíček.
Bylo ticho. Takový to ticho, který neřeže do uší, ale nějak tě k sobě přilepí. Petr se nedíval z okna. Ani na mě. Jen dopředu, přes opěrku. A možná i dál.
"Jsi v pohodě?"
zeptala jsem se potichu, otočená k němu.
"Jo… jen jsem… unavenej. A trochu zmateně šťastnej"
odpověděl a pousmál se. Ne ten jeho typickej úšklebek, ale unavenej, jemnej, skoro až dětskej úsměv.
Calin konečně nastartoval a pomalu vyjel z parkoviště. Chvíli jsme projížděli kolem nemocničních budov, který mi za poslední dny připadaly jako druhý domov. A přesto jsem se od nich odvrátila s úlevou.
Projížděli jsme městem. Každá křižovatka byla známá, ale zároveň nová, jako bychom se do tohohle života vraceli po týdnech ve snu. Petr seděl tiše, opřený o okno
Calin zapnul rádio, pustil se nějakej tichej beat. Ani neznámá písnička, ani hitovka. Jen něco, co hrálo na pozadí. A my jsme jeli dál.
Zpátky domů.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
