Nohy mě nesly samy. Všechno bylo rozmazané, ulice, světla, lidé. Ani jsem si neuvědomovala, že brečím, dokud mi po tvářích nezačaly stékat další slzy a nezačaly mě pálit oči.
Byla jsem rozbitá. V hlavě mi hučelo. Každý krok bolel. Každý další nádech řezal jako nůž.
Mobil jsem vytáhla až u Petrovýho baráku. Ruce se mi třásly, když jsem mu začala psát.
Vy: Jsi doma? Prosím, potřebuju… přijít
Odpověď přišla skoro hned.
Bráška💗: Jo. Pojď
To bylo všechno, co jsem potřebovala.
Dveře se otevřely, ještě než jsem stihla zazvonit. Petr tam stál v teplákách, s neupravenými vlasy a vážným výrazem. Nepotřebovala jsem nic říkat. Stačil mu pohled na mě. Zarudlé oči, rozmazaný make-up, třesoucí se ramena.
"Niky…"
zašeptal a natáhl ke mně ruce.
Vpadla jsem mu do náruče. Pevně mě objal a já se mu rozbrečela na rameni. Tentokrát naplno. Všechno to ze mě vylítlo.
Dlouho nic neříkal. Jen mě držel a hladil po zádech.
"Co se stalo?"
zeptal se nakonec tiše.
Chtěla jsem to říct. Ale nešlo to. Jen jsem zakroutila hlavou a zabořila se mu víc do trička.
"Je to Calin?"
Ztuhla jsem.
Zhluboka jsem se nadechla.
Přikývla.
Ztichl.
A potom mě beze slova vedl dovnitř, až do obýváku.
Sedli jsme si na gauč. Nabídl mi vodu. Přinesl i deku. Chvíli jsme jen tak seděli. Ticho. Občasný vzlyk. Moje ruce svíraly hrnek s vodou, ale skoro jsem nepila.
"Chceš to říct?"
zeptal se nakonec opatrně.
Přikývla jsem. Potichu.
"Byla tam…"
začala jsem a hlas mi zlomil. Znovu.
"Byla tam s ním. Klára. U něj. V posteli. Spali vedle sebe. Nazí"
Petr zatnul pěsti, tváře mu zrudly.
"Ten hajzl... Jak může bejt takovej debil? Po tom všem, co si prožila, co mu dal?"
Snažila jsem se dýchat, ale vzlyk byl silnější než já. Všechno se mi hroutilo pod rukama.
"Nechci o něj přijít"
zašeptala jsem skrz slzy.
"Ale nevím, jestli mám ještě na to čekat, že bude někdy jiný"
Petr mě pevně objal, jako kdyby chtěl svým tělem vzít na sebe část té bolesti.
"Můžu tu zůstat? Na noc?"
"Zůstaneš tak dlouho, jak budeš potřebovat"
Později večer mi přinesl čaj a seděl naproti mně, když jsem si zalezla pod deku na gauči. Dál jsme si moc neříkali. Ale bylo to v pořádku.
Ten večer jsem nechtěla slyšet slova. Chtěla jsem jen vědět, že nejsem sama.
A to jsem věděla.
Pohled Calina
____________
"Niky?!"
zakřičel jsem a vymotal se z postele tak rychle, až jsem málem upadl. Hlava se mi točila, všechno bylo rozmazané a těžké. Potácel jsem se mezi realitou a zmatením, zatímco jsem slyšel, jak práskla vchodové dveře.
"Kurva… ne... ne, ne, ne…"
Zamžoural jsem do šera pokoje, otočil se, a pak jsem si to znovu uvědomil. Klára. Vedle mě. Nahá. Spokojeně se převalovala v peřinách, jako by právě vyhrála hlavní cenu.
"Co… co jsi to udělala?"
vypálil jsem.
"Co já? Ty ses se mnou vyspal"
ušklíbla se, přičemž si pomalu natáhla triko.
"Vůbec si nic nepamatuju... vůbec!"
Stálo mě všechnu sílu, abych zůstal stát. Tělo bylo těžké a mozek rozmačkaný, ale jedno jsem věděl jistě, takhle to být nemělo. Tohle jsem nechtěl. Ne s ní. Nikdy.
Klára se zasmála tím svým falešně sladkým smíchem a natáhla si džíny.
"Tak co, Caline? Myslíš, že ti to Niky jen tak odpustí?"
"Zmiz"
procedil jsem skrz zuby.
"Okamžitě. Jestli máš aspoň kapku svědomí, zmiz a už se nevracej"
"Jasně"
pokrčila rameny
"tak si dál lži sám sobě"
Popadla tašku, znovu se pousmála a odešla z bytu tak klidně, jako kdyby právě nebyla příčinou totálního rozvratu mého života.
Zůstal jsem stát uprostřed obýváku, pořád bez trička, s roztřesenýma rukama a šíleným bušením srdce.
Na telefonu jsem měl ticho. Žádná zpráva od Niky. Nic.
Po deseti minutách jsem konečně sebral sílu a zavolal jí. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Beze slova. Nedostupná.
Poslal jsem zprávu:
Vy: Niky, prosím. Není to tak, jak to vypadá. Potřebuju s tebou mluvit. Miluju tě.
Čekal jsem. Ale nic.
Došel jsem do koupelny a zadíval se do zrcadla. Čekal jsem, že uvidím zrůdu. Někdo, kdo si nezaslouží ani vteřinu lásky od holky jako je Niky.
A přesně to jsem tam viděl.
Totálního idiota.
____________________________
Omlouvám se za chyby
