Sedím vedle jeho postele, prsty znovu propletené s těmi jeho. Tentokrát se jeho ruka už nezdá tak bez života. Pořád je nehybná, ale vím, že se pohnul. Vím, že je tam někde pod tím tichem.
Od té chvíle jsme s Calinem neřekli nic. Ani slovo. Jen jsme tam seděli. On mi jemně hladil rameno, já svírala Petrovu ruku a doufala, že to udělá znovu. Další pohyb. Další znamení.
Ale nic se nestalo.
Minuty se táhnou. Hodiny. Nevím, kolik je. Čas jako by tady uvnitř neexistoval. Jen ticho. A to pípání přístrojů. A moje myšlenky, které se neustále vrací k té jediné věci
"Probuď se, Péťo. Prosím"
Zakloním hlavu a opřu se o opěrku židle. Bolí mě celé tělo z toho, jak dlouho už tady sedím. Cítím, jak mi pomalu dochází síla, ale zároveň nechci odejít. Nedokážu. Jako kdybych ho tím opustila. A to nechci. Ne po tom všem.
Najednou se otevřou dveře a já sebou prudce trhnu. Stojí v nich doktor, stejný, který nás sem před pár hodinami pustil. Jeho výraz je klidný, ale trochu unavený. Podívá se na mě, pak na Calina a zase zpátky.
"Je mi líto, ale návštěvní doba už skončila"
řekne tiše.
"Musíte jít domů a odpočinout si. Chápeme, že to je náročné, ale... teď už je to na něm"
"Ale on se pohnul"
vyhrknu.
"Viděli jsme to. Hýbnul prstem. To znamená něco, ne?"
Doktor přikývne s lehkým úsměvem.
"Ano, je to dobré znamení. Ale není to ještě probuzení. Mozek může reagovat různě. Může to být reflex, může to být první krok. Nemůžeme to zatím říct jistě. Ale budeme ho sledovat, pořád"
Cítím, jak se mi znovu hrnou slzy do očí. Nechci odejít. Ne teď, když se něco konečně stalo.
"Nemůžu tu ještě zůstat? Aspoň chvíli?"
zkusím to, i když vím, že odpověď bude ne.
"Bohužel ne. Prosím... vraťte se zítra ráno. Uděláme další testy, a pokud se jeho stav změní, budeme vás hned kontaktovat"
Kývnu. Pomalu. Bolí to, ale vím, že musím. Pomalu pustím Petrovu ruku. Dívám se na něj ještě pár vteřin, jako bych si potřebovala zapamatovat každičký detail jeho tváře. Je pořád stejně bledý. Klidný. Ale teď už vím, že je tam někde uvnitř. Že mě slyší. Aspoň trochu.
"Péťo, zítra přijdu zas, jo?"
zašeptám a vstanu. Calin mi beze slova podá mikinu, co mi mezitím složil na klín, a otevře mi dveře.
Když vycházíme z pokoje, ještě se na Petra otočím. Jen na malý okamžik. Pak doktor zavře dveře a my se vydáme dlouhou chodbou zpátky k recepci.
V nemocnici je ticho. Jen světla tlumeně svítí, všechno působí jako ve snu. A ten sen není moc příjemný.
"Zvládla jsi to dobře"
řekne Calin tiše, když mi podrží dveře u východu.
"Ne, nezvládla"
zamumlám
"jen jsem tam seděla a doufala, že se probere. A on nic… skoro nic"
"Ale něco udělal"
připomene mi
"a to je důležitý"
Kývnu, ale v srdci mám pořád těžko.
Jedeme domů mlčky. Každý ve svých myšlenkách. Ale vím, že zítra se tam vrátím. A budu zase čekat. Až otevře oči.
Když jsme došli domů, ani jeden z nás nerosvitil světlo. V předsíni panovalo šero, jen z okna v obýváku sem dopadalo trochu měsíčního světla. Svlékla jsem si boty a tiše odložila mikinu na věšák. Calin mě celou cestu domů držel za ruku a teď ji pořád nechtěl pustit. Možná to bylo i dobře.
"Chceš čaj?"
zeptal se šeptem, jako kdyby se bál, že by hlasitější tón něco rozbil.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne, díky… jen si chci lehnout"
Kývl.
"Dobře"
Přešli jsme spolu do pokoje, kde byla taková tma, že jsem ani neviděla, jestli má oči na mě, nebo zírá někam do prázdna. Ale cítila jsem ho. Jeho přítomnost. A to bylo dost.
Svlékla jsem si kalhoty a tričko a oblékla si jeho velké tričko, co jsem měla vždycky připravený vedle postele. Vklouzla jsem pod peřinu, ale spánek se nezdál být ani trochu blízko.
Calin si lehl vedle mě, ale ne přímo ke mně, zůstal chvíli na zádech, ruce složené za hlavou. Oba jsme mlčeli, jen jsem slyšela, jak pomalu dýchá.
Po chvilce jsem to už nevydržela.
"Pořád ho vidím před sebou"
zašeptala jsem.
"Jak tam leží. Ty modřiny… jak nic neříká. Je to hrozný…"
Calin se ke mně otočil, ruku mi položil jemně na bok a přitáhl si mě blíž. Přitulila jsem se k němu, položila mu hlavu na hruď a zavřela oči, i když spánek pořád nepřicházel.
"Zvládne to"
zašeptal.
"Musí. Petr je silnej… a má důvod se vrátit"
Calin mi vtiskl pusu do vlasů a jen tiše odpověděl
"Ten důvod jsi ty"
Zůstali jsme tak dlouho. Nepamatuju si, kdy jsem nakonec usnula. Ale vím, že v tu chvíli, v tom tichu a objetí, jsem se aspoň na chvíli cítila bezpečně.
A s nadějí.
__________________________________
Omlouvám se za chyby
