Už bylo pozdě. Venku se setmělo a světlo v obýváku ozařovalo jen malou část místnosti. Seděli jsme stále na gauči, zachumlaní do deky, v tichu, které už neznělo tolik napjatě. Oba jsme věděli, že noc přichází a bude znamenat rozhodnutí.
Calin se najednou zvedl, protáhl se a pak se na mě podíval.
"Připravím ti gauč, jo?"
řekl potichu, opatrně.
"Ať máš svůj prostor... chápu to"
V jeho očích jsem zahlédla záblesk zklamání, i když se to snažil schovat. Ale taky v nich bylo pochopení. Měl mě už tolik přečtenou, že tušil, že potřebuju čas.
Jenže já mezitím sledovala, jak jde pro druhou deku, jak pomalu skládá polštář a dává ho na gauč... A najednou jsem cítila, že tohle není to, co chci. Nechci ho pozorovat zpovzdálí. Nechci být jen hostem v jeho světě.
Zvedla jsem se.
"Caline...?"
oslovila jsem ho potichu.
Otočil se ke mně s lehce unaveným úsměvem.
"Jo?"
Přistoupila jsem k němu, tiše.
"Já... Nechci spát tady. Sama."
Ztuhl.
"Chceš jet zpátky k Petrovi?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. Jen... Jestli ti to nebude vadit, chci být s tebou. V posteli. Jen spát. Ale vedle tebe."
Chvíli se na mě díval, jako kdyby nevěřil, že to slyší. A pak jen tiše přikývl.
"Nebude mi vadit vůbec nic. Jsem rád, že jsi tady."
Vešli jsme spolu do ložnice. Opatrně, jakoby každé zavrzání podlahy mohlo něco pokazit. Já si vlezla na svou původní stranu, on na svou, mezi námi malý prostor, ale ne odtažitý, spíš respektující. A přitom tak blízko.
Zhasl lampičku a lehce mi po tmě podal ruku, jen prsty. Tak, jak to dělával, když jsme nemluvili, ale chtěli si být blízko.
Položila jsem svou dlaň do té jeho. A než jsem usnula, napadla mě jediná věta, kterou jsem nevyslovila nahlas, ale věděla, že jednou ano:
"Tady je moje místo."
Ráno bylo tiché. Slunce se jen lehce opíralo o závěsy a pokoj zalévalo měkkým světlem. Probudila jsem se pomalu, bez paniky. Jen s tím tichým tlakem na hrudi, co tam zůstal po všech těch týdnech.
Ale tentokrát to bylo jiný. Ne tak dusivý.
Otočila jsem se na bok a... postel byla prázdná. Calin už tam nebyl. Prostě zmizel, aniž by mě vzbudil.
Chvíli jsem jen tak ležela a poslouchala zvuky z bytu. Tiché cinkání nádobí, vzdálený šramot, kuchyně.
Zavřela jsem oči a vydechla. Moc jsem nespala. Pořád se mi to honilo hlavou. Vzpomínky. Slova. Pohledy. Ale každým novým nádechem jsem cítila víc klidu. Jako kdyby se moje srdce začínalo znovu stavět. Pomalu. Opatrně.
A jedno slovo tam znělo hlasitěji než ostatní.
Chci se vrátit.
Ne kvůli soucitu. Ne ze zvyku. Ale protože ho miluju. Protože to nikdy nezmizelo, jen jsem to zakrývala bolestí.
Zvedla jsem se z postele, přehodila přes sebe mikinu, kterou jsem měla včera, a potichu přešla do kuchyně.
Stál tam, otočený zády, u linky. Míchal něco v hrnku, možná kávu nebo čaj. Vlasy trochu rozcuchaný. Bylo na něm něco klidnýho. Něco, co jsem tolik postrádala.
Nevšiml si mě.
Došla jsem k němu tiše, jen pár kroků.
A pak jsem udělala to, co jsem chtěla udělat už dávno. Obejmula jsem ho zezadu kolem pasu a opřela si tvář o jeho záda.
Zarazil se. Ruce mu ztuhly, ale neucukl. Pak jsem cítila, jak mu dech trochu ztěžkl, jako kdyby se mu ulevilo a zároveň mu srdce vynechalo úder.
Položil svou ruku na tu moji, co jsem měla kolem něj, a jemně ji stiskl.
Byli jsme tak chvíli. Bez slov. Jen v tom tichu, který říkalo víc než jakákoliv omluva.
A pak jsem zašeptala.
"Miluju tě."
Cítila jsem, jak se mu napnuly ramena, ale pak se celý uvolnil. Otočil se ke mně, opatrně, jako kdyby nechtěl narušit něco křehkého. Podíval se mi do očí a chvíli nic neříkal, jen tam stál, jako kdyby mu svět na chvíli přestal existovat.
A pak se usmál. Jemně. Dojatě. Jako kdyby slyšel přesně to, co potřeboval slyšet.
Pohladil mě po tváři a tiše odpověděl
"Já tebe víc, než si umíš představit."
A v tu chvíli jsme oba věděli, že jsme zpátky. Možná trochu jiní, trochu opatrnější, ale silnější.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
