Po tom telefonátu jsem byla trochu mimo. Seděla jsem na pohovce, nohama pod sebou a pohledem zabořená do prázdna. Petr byl u sebe v pokoji a Calin si ke mně tiše přisedl, aniž by něco říkal, a položil mi ruku na stehno. Jeho dotek byl uklidňující, přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala.
"Chceš pustit něco na odreagování?"
zeptal se mě po chvíli.
"Jo… něco nenáročnýho. Třeba pohádku?"
usmála jsem se slabě.
"Pohádku?"
zakřenil se a vytáhl telefon.
"Tak to máme na výběr, Shrek, Ratatouille nebo třeba Na vlásku…"
"Na vlásku!"
řekla jsem hned a poprvé za tu dobu jsem se opravdově usmála.
Seděli jsme spolu pod dekou, on měl kolem mě ruku a já se opírala o jeho hruď. Na stole před námi stál zbytek kakaa.
V polovině filmu jsem uslyšela, jak mu lehce pobublává smích v hrudi.
"Co je?"
zvedla jsem k němu hlavu.
"Nic… jen… je strašně zvláštní tě mít takhle u sebe. Jako… že se to fakt děje. Že jsi moje"
Řekl to potichu, skoro jako by se bál, že to zakřikne.
Zvedla jsem se na loktech a políbila ho na tvář.
"A já jsem ráda, že jsem tvoje. Vážně"
Znovu jsme se zabořili pod deku a nechali dohrát film. Ticho mezi námi bylo příjemné, ničím tíživé. A když skončily závěrečné titulky, Calin se ke mně naklonil a šeptl.
"Zůstaň dneska se mnou… Ne kvůli tomu telefonátu. Jen… kvůli nám"
Usmála jsem se a jen tiše přikývla.
Večer jsme pak společně i s Petrem vařili jednoduchou večeři, těstoviny s pestem a cherry rajčátky. Smáli jsme se, když mi Calin hodil kus rajčete do vlasů a já ho pak chtěla polít vodou. Byla to ta zvláštní, nenahraditelná chvíle, kdy i ty nejmenší blbosti dělají den krásným.
___
Vůně čerstvě namleté kávy mě nalákala až do kuchyně, kde stál Calin v jeho typickém ranním módu, rozcuchaný, a zamyšleně koukající do hrnku, jako by v něm hledal odpovědi na všechny otázky světa.
"Děláš i pro mě?"
opřela jsem se o futra a pousmála se.
"To bych si nedovolil neudělat"
odpověděl s úsměvem a přisunul mi hrnek.
Den zatím vypadal poklidně. Petr byl zavřený ve svém pokoji a zezačátku to vypadalo, že z něj možná dneska ani nevyleze. Já s Calinem jsme si dali pomalou snídani, trochu hudby v pozadí, a přemýšleli, co dál.
Krátce po obědě jsem se rozhodla zajít do obchodu, jen pro pár věcí, které nám doma chyběly. Calin zůstal doma, prý si chtěl pustit nějaké nové beaty od Willyho. Oblékla jsem se, šála, bunda, sluchátka, klasika. Venku bylo chladno, ale tak nějak příjemně, klidně.
Netušila jsem, že ten obyčejný nákup skončí úplně jinak.
Sníh mi křupal pod botama, když jsem si to štrádovala směrem k obchodu. Sluchátka jsem měla zapnutá, ale hlasitost jen lehce, abych nevypnula úplně okolí. Písnička mi hrála někde v pozadí a já si užívala ten klid, co venku panoval, žádný spěch, žádní lidé, jen tiché město a moje myšlenky. Až podezřele klidné dopoledne.
Byla jsem asi dvě ulice od obchodu, když jsem si všimla ženy stojící opřeně o zeď nedalekého paneláku. Vypadala... unaveně. V rukách držela termosku a oči měla zapíchnuté přímo do mě, jako by mě znala. Trochu mě to znervóznilo, ale snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost. Jenže když jsem jí míjela, promluvila.
"Ty jsi Niky, že?"
Zastavila jsem se. Automaticky jsem si sundala jedno sluchátko z ucha a otočila se na ni.
"Jo...? Proč?"
zeptala jsem se opatrně, očima si ji nenápadně prohlížela. Byla to žena kolem čtyřicítky, trochu pobledlá, s unavenýma očima a hlasem, co zněl jakoby už dlouho nemluvila s nikým normálně.
"Mohla bych... s tebou na chvilku mluvit?"
zeptala se tiše.
"Vy mě znáte?"
"No, jakoby ano. Já jsem… já jsem Dominikova mamka"
Zůstala jsem stát na místě jako přimražená.
Ten pocit, jak když ti vyrazí dech a zároveň tě všechno uvnitř ztuhne.
Netušila jsem, jak vypadá. Nikdy jsem ji neviděla. Ale teď tady stála přede mnou, a já najednou nevěděla, jestli mám utéct, křičet, nebo jí jen dát šanci.
"Prosím. Jen chvíli"
dodala skoro prosebně.
Nebylo v tom nic nátlakového. Nebyla agresivní. Jen... zoufalá. Ztracená. A já měla pocit, že když teď odejdu, bude to špatně. Ale taky jsem cítila, jak se mi hrudník stahuje, jak ve mně všechno vře.
"Dobře"
přikývla jsem nakonec tiše.
A vůbec jsem netušila, co z toho rozhovoru může vzejít.
_________________________
Omlouvám se za chyby
