Po pečení jsme si s Calinem sedli na gauč, každý s talířkem napůl spálených a napůl skvělých sušenek. Měli jsme puštěný klidný playlist a přikrytí jednou dekou.
"Tady tenhle..."
ukázala jsem na jednu zvláštně tvarovanou sušenku.
"ten má rozhodně duši. To je umělecký kus"
"To je moje zraněný srdce!"
ohradil se dramaticky Calin
"Pak je rozhodně moc tvrdý... jako tvoje city?"
dobírala jsem si ho.
"Ne, to je spíš jak moje trpělivost, když mě nutíš hrát člověče nezlob se"
uchechtl se a přitiskl si mě blíž k sobě.
Po chvíli jsme jen mlčeli, poslouchali hudbu a koukali do prázdna. Bylo to krásné ticho. Bez očekávání, bez tlaku. Jen to, že jsme spolu, stačilo.
Zrovna jsem se zvedla, že půjdu odnést talíř do kuchyně, když se ozvaly tiché kroky ze směru chodby. Oba jsme se otočili směrem ke dveřím a překvapeně jsme zpozorovali Petra, jak se konečně objevil. Vlasy rozcuchané, v rukách prázdnou láhev.
"Čau"
řekl potichu a trochu nejistě.
"Ahoj"
pousmála jsem se, ale cítila jsem, jak mi v hrudi trochu ztuhlo. Měla jsem divný pocit.
"Došla mi voda"
prohlásil a zamířil ke kuchyňské lince.
Calin mezitím vstal a s opatrným tónem se zeptal
"Všechno v pohodě?"
Petr pokrčil rameny.
"Jo, asi jo... jen jsem si potřeboval trochu od všeho odpočinout"
Bylo to poprvé za několik dní, co s námi vůbec promluvil. Chvíli jsme jen stáli v podivném tichu, které přerušovalo jen tiché kapání kohoutku.
"Chceš ochutnat naše sušenky?"
zeptala jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru.
"Spálili jsme půlku, takže máš na výběr mezi jedlým a... výzvou"
doplnil mě Calin s úsměvem.
Petr se trochu pousmál.
"Jo, klidně"
Vzala jsem jeden z těch méně tragických kousků a podala mu ho.
"Díky"
řekl a konečně se na nás oba podíval trochu otevřeněji.
Možná to byl malý krok, ale pořád to byl krok směrem zpátky k normálu.
Pohled Calina
--------------------
Petr s poděkováním přijal kousek sušenky, ochutnal ho a jen krátce přikývl. Nebylo to zrovna nadšené ocenění, ale i tak to byla jeho nejpříjemější reakce za poslední dny. Po pár dalších vteřinách ticha si s lahví vody zase tiše zmizel do svého pokoje.
Zůstali jsme s Niky sami. Podíval jsem se na ni, jak zírala směrem ke dveřím, jako by zvažovala, co vlastně tohle všechno znamená. Přistoupil jsem blíž a jemně ji chytl za ruku.
"Nechceš si pustit nějakej film? Něco fakt stupidního?"
navrhl jsem.
"Jen když to bude něco, u čeho nebudu muset přemýšlet"
odpověděla a usmála se tím unaveným, ale vděčným úsměvem, kterým mi poslední dobou pomáhala udržet rovnováhu.
Přešli jsme do obýváku, zachumlali se pod deku a pustili nějakou komedii, co nám Netflix doporučil. Niky se ke mně přitulila už během úvodních titulků a já ji automaticky objal kolem ramen. Měl jsem rád, jak přesně zapadla vedle mě, jako by patřila do toho místa.
Během filmu jsem vnímal, jak se její dech zpomaluje. Když se v půlce filmu už ani nepohnula a hlavou mi spočívala na rameni, bylo mi jasné, že usnula. Jemně jsem otočil hlavu a podíval se na ni. Všiml jsem si, že má pořád v ruce zmačkaný rukáv mé mikiny, jako by si potřebovala být jistá, že jsem tady.
Usmál jsem se a políbil ji do vlasů. Možná jsem měl na večer úplně jiné plány, ale tohle? Tohle bylo vlastně mnohem lepší.
Rukou jsem natáhl deku výš, aby jí nebyla zima, a pak ztlumil televizi. Opřel jsem si hlavu o opěrku gauče, nechal ji klidně dýchat na mém rameni a poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že všechno je přesně tak, jak má být.
Chvíli jsem tam jen seděl, sledoval ztlumený obraz televize a cítil její dech na krku. V obýváku bylo ticho, jen občasné zvuky z filmu vyplňovaly prázdno kolem. Občas jí spadl pramen vlasů do obličeje, tak jsem jí ho jemně odhrnul a usmál se pro sebe.
Najednou se ozvalo tlumené zaklapnutí dveří. Nejdřív jsem si myslel, že Petr jde za námi, ale kroky se rychle zase ztratily. Asi šel jen na záchod. Vždycky měl svůj svět a poslední dny v něm nebylo místo pro nikoho.
Pohladil jsem Niky po rameni a trochu ji víc přitiskl k sobě. I když už spala, přišlo mi, že mi tím objetím vrací všechno, co jsem v posledních dnech potřeboval slyšet beze slov.
A tak jsme tam zůstaly, já, ona a ticho, které bylo výjimečně příjemné.
_________________________
Už tu dlouho nebyl pohled někoho jinýho coooo
Omlouvám se za chyby
