O týden později
Sluneční světlo líně dopadalo na záclony ložnice a já se pomalu probouzela. Otočila jsem se na bok, Calin ještě spal, lehce pootevřená pusa, ruka ledabyle přehozená přes polštář. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala. Klid, který z něj vyzařoval, mi připomněl, jak moc se všechno za poslední dny změnilo. K lepšímu.
Vstala jsem tiše, abych ho nevzbudila, a zamířila do kuchyně. Připravila jsem si čaj, sedla si k oknu a sledovala ranní ulici. Svět působil normálně. A mně taky. Věc, kterou bych před měsícem nedokázala říct s jistotou.
Kolem desáté se objevil i Calin. Měl na sobě staré triko a vlasy rozcuchané, ale vypadal roztomile.
"Dobré ráno"
zamumlal a políbil mě na temeno.
"Dobré. Spal jsi jak zabitej"
"To ty taky"
usmál se a sedl si ke mně.
"Dneska má Petr dorazit, viď?"
Přikývla jsem.
"Psali jsme si včera. Přijde někdy odpoledne, říkal, že až bude mít po všech věcech"
Den ubíhal v příjemné pohodě. Dopoledne jsme uklízeli, povídali si, a pak šli i na chvíli ven projít se do parku. Počasí bylo ideální, ani vedro, ani zima, lehký vánek. Vrátili jsme se domů kolem druhé, unavení, ale spokojení.
Calin si pustil hudbu a něco si broukal, zatímco připravoval menší pohoštění. Já mezitím v obýváku rovnala polštáře a prostírala stolek. Chtěla jsem, aby se Petr cítil vítaný. Po všem, čím si s námi prošel.
Přesně v šest hodin zazvonil zvonek.
"To bude on"
usmála jsem se a šla otevřít.
Stál tam Petr, v černé mikině a se svou typickou lehce zamyšlenou tváří. Ale když mě uviděl, usmál se.
"Nazdaar"
"Ahoj! Pojď dál"
Uvnitř se hned přivítal i s Calinem. Nebylo to trapné ani strojené, naopak. Mluvili spolu uvolněně, přirozeně. Občas se škádlili, párkrát se oba zasmáli nahlas. Bylo na nich vidět, že mezi nimi už není ta napjatost, co tam kdysi byla. A mně to dělalo radost. Opravdovou.
Zůstali jsme spolu dlouho. Povídali si, pustili si nějakou hudbu, chvíli jen tak seděli a mlčeli. Bylo už dávno po setmění, když jsem se otočila na Petra.
"Nechceš tu přespat?"
zeptala jsem se tiše.
Zvedl oči. Chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou.
"Ne, díky. Mám ještě nějakou práci doma. A zítra brzo vstávám"
"Jsi si jistej?"
"Jo, jsem v pohodě, fakt. Ale děkuju"
pousmál se.
Calin ho vyprovodil ke dveřím a ještě chvíli si venku něco šeptali. Já mezitím začala uklízet pár věcí. Když se Calin vrátil, jen si sedl vedle mě na gauč a natáhl se.
"Dobrý večer, ne?"
"Jo"
přikývla jsem.
"Jsem ráda, že tu byl"
Noc se plížila pomalu. Uklidili jsme, pustili si nějaký film, ale ani jeden jsme mu moc nevěnovali pozornost. Bylo něco před půlnocí, když jsem si konečně lehla do postele, zatímco Calin ještě něco řešil na mobilu v obýváku. Pomalu jsem usínala, oči se mi klížily…
Zavibrování telefonu.
Rozespale jsem po něm sáhla. Neznámé číslo. Opožděně jsem přijala hovor, hlas trochu ochraptělý.
"Halo?"
"Dobrý večer, dovolali jsme se slečně Adámkové..?"
"Ano, to jsem já…"
"Tady je fakultní nemocnice Brno, voláme kvůli Petru Adámkovi. Máme ho u nás na urgentním příjmu"
Srdce mi vynechalo úder.
"Cože?"
"Byl přivezen z ulice, nějaký náhodný kolemjdoucí ho našel v bezvědomí. Potřebovali jsme kontaktovat někoho blízkého"
Zůstala jsem sedět v posteli, ruce se mi rozklepaly.
"Je… je v pořádku?"
"To zatím nevíme. Lékaři ho právě vyšetřují. Jakmile budeme vědět víc, ozveme se"
Telefon ztichl a v pokoji zavládlo ticho. Jen můj dech, přerývaný a zrychlený.
Calin vešel do ložnice s mobilem v ruce.
"Kdo volal?"
Zvedla jsem k němu oči.
"Z nemocnice… Mají tam Petra"
A tím všechno ztichlo.
________________________________
Omlouvám se za chyby
