Po tom hovoru jsem se dlouho dívala jen na prázdný displej. I když už jsem to věděla, pořád jsem to úplně nepobrala. Táta byl pryč. Ne jako „na chvíli zmizel“ nebo „někde se schovává“. Policie ho měla. Opravdu. A i když mi to měl říct naprosto neosobní hlas neznámého policajta, připadala jsem si, jako kdyby se mi po dlouhý době podařilo konečně nadechnout.
Calin mě celou dobu držel za ruku, neříkal nic, jen tam byl. To úplně stačilo.
„Mám to říct Petrovi?
zašeptala jsem.
„Myslím, že jo. Zaslouží si to vědět,“ přikývl a jemně mi přejel palcem po hřbetu ruky. „Ale… možná mu nejdřív napiš. Až bude chtít, určitě ti zavolá nebo napíše zpátky.“
Přikývla jsem.
Vzala jsem telefon, přešla ke stolu a sedla si. Otevřela jsem zprávy. Dlaně se mi trochu třásly. Dýchala jsem zhluboka, jako bych to psala někomu úplně cizímu. Ale nebyl cizí. Byl to můj brácha. Můj Petr. A věděl toho o bolesti a strachu mnohem víc, než kdokoliv z nás.
Nakonec jsem napsala jednoduchou zprávu:
> „Ahoj Péťo. Dneska mi volala policie. Dopadli ho. Je ve vazbě. Jsem tu kdykoliv, kdyby sis o tom chtěl promluvit nebo prostě jen psát. Mám tě ráda.“
Chvíli jsem se na to dívala. Potom jsem zprávu odeslala.
Displej zhasl. Opřela jsem si čelo o dlaň a zavřela oči. Věděla jsem, že tohle byla jen jedna zpráva. Ale pro nás dva znamenala celý svět.
Telefon mi zazvonil sotva pět minut po tom, co jsem mu zprávu poslala. Displej se rozzářil – Péťa volá.
Srdce se mi na vteřinu zastavilo. Okamžitě jsem to přijala.
„Péťo?“ ozvala jsem se tiše.
Na druhé straně se chvilku nic neozývalo. Jen tiché, přerývané nadechnutí.
„Takže… fakt ho mají?“ jeho hlas byl chraplavý, unavený, ale najednou se v něm ozval kus toho kluka, co si vždycky všechno držel v sobě, ale teď už to nešlo.
„Jo… dneska volali. Je ve vazbě. Dopadli ho někde u hranic. Prej se snažil zdrhnout,“ řekla jsem pomalu, klidně, ale cítila jsem, jak se mi hlas třese.
„Zasranej srab,“ zavrčel Petr potichu.
„Jo…“
Chvíli bylo ticho.
„Řekli, co se bude dít dál?“ zeptal se po chvíli.
„Jo, vlastně jo. Budeme předvolaní k výslechu. Oba dva… Já i ty,“ řekla jsem, ale spíš opatrně. Bála jsem se, jak to přijme.
„V pohodě,“ řekl tiše, ale rozhodně. „Půjdu tam. Všechno jim řeknu. Už fakt nechci, aby nám ten hajzl ještě někdy zasáhl do života.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Budu s tebou, Péťo. U všeho.“
„Já vím. Díky, Niks…“ ozvalo se tiše. „Jsem rád, že tě mám.“
Usmála jsem se, i když se mi do očí draly slzy. „A já tebe.“
Ten večer jsme si s Calinem řekli, že zůstaneme doma. Žádný stres, žádný telefonáty, žádný myšlenky na věci, které nemůžeme hned změnit. Jen my dva. A klid.
V obýváku bylo pološero, světla jsme nechali jen tlumená, ze svíček voněla vanilka a z kuchyně se linula vůně čaje, co právě dovařil. Calin ke mně přišel s hrníčkem v každé ruce a s úsměvem mi jeden podal.
„S medem, jak to máš ráda,“ mrkl na mě.
„Díky,“ pousmála jsem se a posunula se na gauči, aby si mohl sednout vedle mě.
Přitáhl si mě k sobě, já si opřela hlavu o jeho rameno a nohy jsem přehodila přes jeho. Voněl příjemně, lehce po parfému, který vždycky nosil, ale i po něm samotném – něčem klidném a bezpečném.
„Už jsme dlouho takhle nebyli sami,“ řekla jsem tiše, skoro do ticha mezi námi.
„Já vím. Chybělo mi to,“ odpověděl a políbil mě lehce do vlasů. „Jenom být s tebou, bez čehokoliv dalšího. Bez toho, že bychom něco museli řešit.“
„Přesně tohle jsem dneska potřebovala.“
Už jsme dál ani moc nemluvili. Oba jsme jen seděli, popíjeli čaj a poslouchali hudbu, co tiše hrála z repráčku v rohu pokoje. Občas jsme si vyměnili letmý úsměv nebo polibek. Nemuseli jsme nic říkat.
Pak mi prstem přejel po ruce, chytil mě za dlaň a zamotal si s ní do svých prstů. Chvíli jsme si tak hráli, smáli se tomu jako děti a občas se na sebe podívali tím pohledem, kterým jsme si už dávno řekli, jak moc se milujeme.
„Chtěl bych, aby to takhle bylo pořád,“ zamumlal.
„A ono bude,“ usmála jsem se a naklonila se blíž, abych mu mohla dát pomalý, klidný polibek.
Byl to večer, kdy jsme si konečně mohli oddechnout. Ne že by všechno zmizelo, ale alespoň na chvíli jsme si dovolili zapomenout. A byli jsme jen my dva.
Zůstali jsme na gauči ještě dlouho. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběly tyhle tiché večery, kde se nemusí nic řešit, nic vysvětlovat – jen jsme byli spolu. V klidu, v bezpečí.
„Nechceš se přesunout do postele?“ zeptal se tiše Calin, když už nám oba hrníčky dávno vystydly v rukou.
„Ale nechce se mi vstávat,“ usmála jsem se, ale pak jsem ho chytila za ruku. „Jdem.“
V ložnici bylo útulno. Na nočním stolku jsme měli malou lampičku, která vrhala měkké teplé světlo na peřiny a stěny. Calin si sundal mikinu a já si převlékla tričko za jeho starší, velké a trochu vytahané. Měla jsem ho na sobě ráda – voněl po něm.
Lehla jsem si na postel a on si přilehl hned vedle. Otočila jsem se na bok, čelem k němu, a zabořila nos do jeho krku.
„Takhle bych mohla usnout každej večer,“ zamumlala jsem.
„A já bych tě takhle chtěl držet každej večer,“ odpověděl mi šeptem a objal mě pevněji. „Tady jsi v bezpečí, Niko.“
Zůstala jsem v jeho náručí, poslouchala jeho dech a vnímala, jak mě jemně hladí po zádech. Cítila jsem, že je opravdu tady. Nejen fyzicky, ale i uvnitř – že mi patří celej. A já jemu.
„Přemýšlel jsi někdy… nad tím, že bychom spolu bydleli napořád?“ zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.
Na chvíli bylo ticho, ale pak jeho ruka zastavila svůj pohyb a jeho hlas zněl klidně a jistě.
„Přemýšlím nad tím každej den.“
Pousmála jsem se a zvedla k němu oči. Políbil mě. Pomalu, jemně. Tak, jak to oba v tu chvíli potřebovali. Nebylo v tom nic spěšnýho. Jen klid. Důvěra. A láska, která se v těchhle chvílích neříká nahlas – protože se prostě cítí.
„Tak třeba jednou,“ zašeptala jsem, když jsme se od sebe odtáhli.
„Ne třeba,“ odpověděl tiše. „Určitě.“
Zhasli jsme světlo, ale ještě jsme si dlouho šeptali nesmysly do tmy. Smáli jsme se potichu, hladili se po rukou a dýchali jeden druhého. A i když jsme usínali pomalu, nebyl to večer, který by chtěl člověk ukončit rychle.
Byl to večer, kdy jsme oba věděli, že jsme tam, kde máme být.
