Sedím na židli vedle Petrovy postele. Mám shrbená záda, hlavu sklopenou a oči plné slz, které se zatím neodvážily spadnout. Prsty jemně přejíždím po hřbetu jeho ruky. Je teplá. Díkybohu. Ale nehybná. Žádný stisk. Žádná odpověď.
Jeho tvář je bledá. Má odřeninu na čele, škrábance na lícní kosti a rozbitý ret. Rty má lehce pootevřené, s hadičkou, která mu pomáhá dýchat. Vypadal vždycky jako někdo, kdo se nikdy nenechá srazit k zemi. A teď… je tak křehkej. Tak zranitelnej.
"Ahoj, Péťo"
zašeptám, hlasem, který skoro není slyšet. Hřbet ruky mu pohladím palcem.
"Tohle není fér, víš? Tys měl jít jen domů. Měl jsi sedět na gauči a mluvit o nějaký kravince. Měl jsi bejt v bezpečí"
Cítím, jak se mi hrudník svírá víc a víc. Až to bolí. Ale musím tu sedět. Musím u něj být. Nemůžu odejít.
Za mnou se ozve tiché šustnutí. Calin mi položí ruku na rameno. Jemně mě hladí, krouží prstem po kosti u krku. Je tu. Celou dobu. A i když nic neříká, jeho dotek mi dává jistotu. Oporu, která mě drží nad vodou.
Skloním se k jeho ruce a přitisknu na ni rty.
Calin mi stiskne rameno trochu víc. Přejdu dlaní po Petrovi až ke konečkům prstů. Nic. Žádný pohyb. Ale nevzdám to.
"Prosím… prober se"
šeptám.
"Nechci tě ztratit. Už toho bylo moc. Už bylo moc bolesti. Tak se prostě vrať. Jen… otevři oči. Třeba jen na vteřinu"
Pár vteřin je úplné ticho. Jen to známé pípání přístrojů a Calinův dech za mým krkem. Uvědomuju si, jak moc si přeju, aby se teď stalo něco zázračného. Aby třeba pohnul prsty. Mrknul. Cokoliv.
Ale nic se nestane.
Jen já, on… a strach, který nás všechny pohlcuje.
Sedím na té tvrdé nemocniční židli už snad celou věčnost. Mám pocit, že jsem se ani nepohnula, od chvíle, co mě sem pustili. Petr leží pořád stejně. Bledý, tichý, bez hnutí. Jen to pravidelné pípání přístrojů mi dává jistotu, že jeho srdce pořád bije.
Držím ho za ruku. Je studená, těžká. Jako kdyby v ní nic nebylo. A přitom vím, že v ní je tolik… vzpomínek, života, hádek, smíchu. Všechno, co jsme spolu kdy zažili.
"Pamatuješ, jak jsme tenkrát v zimě běhali v pyžamech po zahradě?"
mluvím tiše, hlas mi trochu drhne.
"Jen kvůli pitomý sázce? A pak jsme byli oba nemocní, máma šílela…"
Trochu se usměju, ale je to slabý. Úplně prázdný. Pořád nic. Ani škubnutí. Jen to pípání, pořád stejně klidný. Dívám se na jeho tvář. Ani náznak. Jako by byl daleko, nepřítomnej, zavřenej někde, kam na něj nedosáhnu.
"Fakt tě nenávidím, když mě necháváš tady takhle čekat"
zašeptám.
"Ale víš, co je horší? Že se bojím, že už se nevrátíš"
Stisknu mu ruku silněji. Potřebuju cítit, že tu je. Aspoň trochu.
"Víš, co jsi mi vždycky říkal? Že mě nikdy nenecháš samotnou. Že jsi tu, a vždycky budeš. Tak kde teď jsi, Péťo, co?"
oči mi zvlhnou a hlas se mi zlomí. Cítím, jak mi první slza stéká po tváři. Utřu si ji hřbetem ruky, ale hned za ní přichází další.
"Už nevím, co ti mám říkat…"
povzdychnu si. Pomalu pustím jeho ruku a položím si obličej do dlaní.
"Jsem unavená, vystrašená a zoufalá, a ty tady jen ležíš. Ani jedno slovo. Ani pohyb. Nic…"
Sáhnu do kapsy, vytáhnu pomačkanej kapesník a otřu si tváře. V hlavě mám zmatek. Strach. Bezmoc. Už nevím, jestli tu vůbec dál sedět. Co když se nikdy neprobudí?
Najednou slyším za sebou tiché kroky. Otočím hlavu. Calin se právě vrátil. Mlčky mi položí lahev s vodou na stolek. V očích má soucit, ale neříká nic. Jen zůstane stát vedle mě a položí mi jemně ruku na rameno.
A pak…
"Počkej"
řekne tiše.
"Niky…"
Otočím se zpátky k Petrovi a dívám se, kam kouká Calin. Moje oči padnou na jeho ruku.
Malíček. Jeho malíček se pohnul.
"Péťo…?"
vydechnu okamžitě a vezmu jeho ruku zpátky do své. Srdce se mi rozbuší.
"Prosím… udělej to znova…"
Ale je ticho. Další pohyb nepřijde. Přesto vím, že se mi to nezdálo. Cítila jsem to. Viděla jsem to.
"Viděl jsi to taky?"
otočím se na Calina, slzy mi už zase stékají po tvářích. Tentokrát ale jiný. Ne z bolesti, ale z naděje.
Calin přikývne, jeho ruka mi jemně stiskne rameno.
"Jo. To byl on. Slyšel tě, Niky"
Už nic neřeknu. Jen se znovu podívám na Petra. V srdci mi malinko povolí ten hrozný sevřený uzel. Je tu. Slyší mě. Ještě není konec.
________________________________
Tak, máme tu po roce a pár dnech psaní tří cifernou kapitolu, kterou bych ještě ten rok zpátky nevěřila že napíšu
Omlouvám se za chyby
