Zvedla jsem se z Áďiny postele, ještě jsem jí naposled zamávala od dveří a s lehkým úsměvem vyrazila domů. Měla jsem v sobě takovej ten příjemnej klid, ale i trochu nervozity z toho, jak se všechno začíná měnit. A přitom... to působilo tak přirozeně.
Jakmile jsem vešla do bytu, ucítila jsem známou vůni Calinova parfému. Než jsem stihla cokoliv říct, objevil se ve dveřích kuchyně s hrnkem v ruce.
"Ahoj"
usmál se a políbil mě na tvář.
"Jak bylo u Ádi?"
"Fajn. Povídaly jsme si, ukazovaly si blbosti... a řekla jsem jí to"
Zamrkal.
"Že jsme spolu?"
Přikývla jsem.
"A samozřejmě nevypadala překvapeně"
"No to jsem nečekal"
Rozesmál se.
Posadili jsme se spolu na gauč. Chvíli jsme mlčeli, jen tak se na sebe koukali, dokud jsem nenadhodila
"Víš... přemýšlela jsem, že bychom to mohli začít pomalu říkat i ostatním"
Přikývl.
"Taky jsem na to myslel. Nechci to tajit navždycky"
„David by to už měl vědět. Přece jenom... je jako starší brácha nás všech"
"Jasně. Ale řekli bychom mu to jen my dva, třeba až budeme ve studiu a Petr tam nebude. Až bude klid. Žádnej tlak"
Zamyslela jsem se.
"Přesně tak. Petrovi... tomu to zatím říct nechci"
Calin zpozorněl.
"Pořád se bojíš, jak zareaguje?"
"Nechci, aby se cítil nějak odstrčenej. Nebo že mu něco tajíme... i když vlastně jo. Ale znáš ho, jak někdy reaguje. Nechci to uspěchat"
Natáhl se ke mně a chytil mě za ruku.
"Řekneme mu to, až budeš připravená. A kdyby něco... vždycky to vysvětlíme spolu, jo?"
Přikývla jsem. Bylo mi fajn. Ne proto, že všechno bylo jednoduché, ale protože jsme v tom byli spolu. A to bylo momentálně všechno, co jsem potřebovala.
___
Doma bylo ticho. Petr seděl v obýváku na gauči a hrál něco na Playstationu.
"Hej, pojď sem, Niky! Tohle musíš zkusit!"
zakřičel Petr a podával mi ovladač.
"Ne, díky, vypadáš u toho moc zabraně, nechci ti kazit rekord"
zasmála jsem se, ale posadila se vedle něj.
Calin došel z kuchyně s plechovkou coly a sedl si na druhou stranu gauče. Cítila jsem, jak se mi stehno dotklo toho jeho. Okamžitě mě polilo horko, ale tvářila jsem se, jako by nic.
"Tak co, nepůjdeme dneska třeba někam ven?"
zeptal se Petr, aniž by spustil oči ze hry.
"Já mám práci"
řekl Calin
"David chce, abych šel do studia nahrát refrén na tu věc s Willym"
Petr kývl, a dál pařil.
Mně mezitím spadla gumička z vlasů za gauč. Zvedla jsem se a šla ji vytáhnout, ale jak jsem se natahovala, ztratila jsem rovnováhu. V tom okamžiku se Calin zvedl, chytil mě za pas, abych nespadla, a naše tváře se na vteřinu ocitly jen pár centimetrů od sebe.
"Ups..."
špitla jsem, když mě držel.
"Dobrý?"
usmál se.
Přikývla jsem. V tu chvíli jsem si přála, aby Petr nebyl v místnosti. Ale ten si samozřejmě ničeho nevšiml.
Sedli jsme si zpátky jako by nic, ale ten dotek mi ještě chvíli zůstával na kůži.
___
"Musím do toho studia"
oznámil Calin, když si obouval boty v předsíni.
"Někdo jde se mnou?"
otočil se přes rameno směrem k nám.
Petr seděl na gauči s ovladačem v ruce.
"Já ne, kámo. Dneska nikam nejdu. Pořád se cítím jak přejetý vlakem"
Podívala jsem se na Calina a pak zpátky na Petra.
"Bude ti vadit, když půjdu s ním?"
Petr mávl rukou.
"Ne, jen běž"
"Fajn, tak jdem"
pousmál se Calin a natáhl ke mně ruku. Vklouzla jsem do tenisky, nahodila bundu a společně jsme vyrazili.
Když jsme přišli do studia, Willy už tam seděl v křesle, nohy na stole, v ruce plechovku energy drinku.
"Nazdar, hrdličky"
zazubil se, sotva nás zahlédl.
"Čau"
odvětil Calin se smíchem, ale bylo poznat, že trochu zrudl.
"Nebudu vás rušit, jenom si tady... existuju"
řekl Willy a nasadil si sluchátka.
Calin si sedl do nahrávací místnosti, připravil si mikrofon a chvíli si mumlal text. Já ho pozorovala z gauče a snažila se vnímat jen jeho hlas, ale v břiše mi to úplně vířilo nervozitou. Ne z písničky, z toho, co se mělo stát potom.
Po chvíli to měl hotové. S Davidem, který dorazil krátce po nás, si vyměnili pár slov o technických věcech a pak se David usadil na židli vedle mě.
Calin přišel, posadil se vedle mě na druhou stranu. Naše pohledy se setkaly. Bylo to přesně to ticho, kdy víš, že něco musíš udělat, i když máš v hrudi šílený tlak.
Calin natáhl ruku a chytil mě za dlaň. Pevně.
David se na nás podíval, pak sjel očima na naše ruce. Chvilku jen mlčel. Pak pozvedl obočí.
"Takže... konečně?"
řekl s jemným úsměvem.
"Jo... asi jo"
špitla jsem.
"tyvole jo! Už bylo načase"
____________________________
Omlouvám se za chyby
