Ráno bylo tiché. Slunce si ještě nesebrala odvahu pořádně vykouknout, ale světlo už měkce pronikalo mezi zataženými závěsy. Seděla jsem u stolu v kuchyni s hrnkem čaje, který už dávno vychladl, a palcem přejížděla přes obrazovku mobilu. Otevřená konverzace. Jeho jméno.
Zavolám ti.
Ta myšlenka se mi usadila v hlavě už večer, po tom rozhovoru s Petrem. A teď tam jen tiše ležela, silnější než strach.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Neměla jsem připravený proslov. Ani plán. Chtěla jsem jen slyšet jeho hlas. Vědět, jestli to, co mezi námi bylo, tam pořád někde je.
Stiskla jsem ikonku hovoru.
Dvakrát to zazvonilo.
"Ano?"
ozvalo se tiše a trochu překvapeně.
"Ahoj"
hlesla jsem.
Chvíli bylo ticho. Ne to nepříjemné, spíš to druhé. To, kdy si oba uvědomujete, že něco důležitýho právě začíná.
"Ahoj"
zašeptal.
"copak?"
"Chtěla jsem tě jen slyšet"
"Jsem rád, že voláš. Fakt moc"
Usmála jsem se, i když to nemohl vidět. Bylo to poprvé po dlouhé době, co ten úsměv nebyl nucený.
"Přemýšlela jsem o tom…"
začala jsem opatrně
"jestli bych… se za tebou neměla vrátit. Jen zkusit. Pomalu"
Z jeho strany se ozval tichý nádech.
"Jen zkusit stačí"
řekl vážně.
"Nikdy tě nebudu tlačit. Chci, abys přišla, protože chceš. Ne protože se cítíš povinná"
"Já chci"
zašeptala jsem.
"Ale potřebuju, abys byl trpělivej. Potřebuju čas. Ale zároveň vím, že… bez tebe to nejde"
Na druhém konci bylo chvíli ticho, a pak jen tichý
"Miluju tě"
Zavřela jsem oči, nechala si tu větu proklouznout až do srdce. Už mě neděsila. Nezraňovala. Tentokrát hřála.
"Já vím"
"Chceš… mám pro tebe dneska přijet?"
zeptal se po chvíli.
"Jo"
odpověděla jsem tiše.
"Ale… řekni mi, že to zvládneme"
"Zvládneme. Protože tentokrát už o tebe nepřijdu"
Seděla jsem na gauči a prsty pomalu přejížděla po látce své mikiny, té, co mi Petr půjčil hned první den. Voněla pořád stejně, trochu jako jeho parfém a trochu jako bezpečí. V uších mi doznívala poslední Calinova slova.
Zvládneme to.
Věděla jsem, že jo. A poprvé za dlouhou dobu jsem tomu i věřila.
Petr vyšel z pokoje, rozespalý, s vlasy rozčepýřenými do všech stran.
"Dobré ráno"
zabručel a promnul si oči.
"Ty jsi… vzhůru nějak brzo, ne?"
"Jo"
pousmála jsem se.
"Nemohla jsem spát"
Došel ke kuchyňské lince a sáhl po hrnku. Nalil si kafe a pak se otočil zpátky ke mně. Zarazil se.
"Ty… balíš?"
podíval se na otevřenou tašku u mých nohou.
Přikývla jsem pomalu.
Petr položil hrnek a přešel blíž.
"Vracíš se za ním, viď?"
Chvíli jsem mlčela, než jsem mu odpověděla.
"Jo. Zavolala jsem mu ráno. A… potřebuju to zkusit. Potřebuju zjistit, jestli to pořád dokážeme"
Nepokýval hlavou ani se nezamračil. Jen si sedl vedle mě a chvíli nic neříkal. Pak tiše dodal
"Víš, že ti přeju jen to nejlepší, že jo?"
"Vím"
hlesla jsem a cítila, jak se mi zase hrnou slzy do očí.
"Nikdy ti to nezapomenu, Peťo. Jak ses o mě staral. Jak jsi mě držel nad vodou, když jsem to sama nezvládala"
"Byla jsi na dně"
řekl tiše.
"A i kdybych měl jen vařit čaj a sedět vedle tebe… udělal bych to znovu"
Objala jsem ho. Silně. Upřímně.
"Já víš, že s tebou můžu mluvit vždycky"
zašeptala jsem.
"Můžeš. A víš co? Jestli tě ještě někdy zklame… už si nebudeš muset jen sbalit tašku. Příště ho prostě praštím"
pousmál se.
Zasmála jsem se. Ten smích byl poprvé za dlouho skutečný.
"Děkuju"
řekla jsem a vstala.
"Mám to skoro sbalený. Calin pro mě za chvíli přijede"
"Pomůžu ti to odnést dolů"
nabídl se hned.
Přikývla jsem.
A tak jsme spolu tiše pobalili zbytek věcí. Každý pohyb byl zároveň zavíráním jedné kapitoly. Ale nebylo to loučení. Bylo to jen… pokračování jinde.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
