Probudil jsem se dřív než Niky.
Mobil mi vibroval už někdy kolem sedmý. Měl jsem ho ztišenej, ale světlo displeje mě vzbudilo.
Klára.
Zase.
_.klarus._: Jsi vzhůru?
Nemůžu spát. Poslední dobou často přemýšlím nad tím, co všechno jsem tenkrát pohnojila. U tebe i u ní. A ne, nechci tě otravovat. Jen... už dlouho se mi nechtělo s někým normálně bavit.
Seděl jsem v kuchyni, pil zbytek studenýho kafe ze včerejška a tupě zíral do zdi. Neodepsal jsem. Ne hned.
Pak jsem ale mobil zase vzal do ruky.
Calinpan: A co chceš přesně?
Odpověď přišla za pár minut.
_.klarus._: Fakt nevím. Jen mě mrzí, že si myslíš, že jsem pořád stejná. Možná bych ti to někdy ráda řekla osobně. Otevřeně. Až budeš chtít.
Calinpan: To nezní jako dobrej nápad.
_.klarus._: Asi ne. Ale bylo by to fér. Žádný hry. Jen pravda.
Zavřel jsem chat a strčil mobil do kapsy, zrovna když vešla Niky v mým triku, ospalá, rozcuchaná a nejkrásnější.
"Uvařils kafe?"
zamrkala.
"Ne. Ale dopil jsem včerejší, takže máš motivaci si udělat nový"
usmál jsem se a políbil ji na spánek.
Později jsem byl venku, s Davidem a Petrem. Chvíli jsme seděli na lavičce u hřiště a kecali o nějakým společným tracku, ale moje hlava byla jinde. Petr si toho všiml, ale nic neřekl. Jen mi jednou hodil pohled, kterej říkal, Všechno ok?
Přikývl jsem. Nechtěl jsem se do toho zamotávat.
Odpoledne jsem měl chvíli sám pro sebe. Niky šla na kafe s Áďou, což mi dalo čas trochu si srovnat myšlenky.
A stejně jsem udělal to, co jsem neměl.
Calinpan: Fajn. Pokud chceš mluvit, napiš mi zítra. Ale nic víc. Jasný?
Odpověď přišla až za hodinu.
_.klarus._: Díky. Jen mluvit. Slibuju.
Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že bych měl smazat chat, zablokovat ji, přiznat se Niky. Udělat něco správnýho.
Ale zatím jsem jen vypnul displej, položil mobil na stůl a zaklonil hlavu.
Bylo ticho. Až podezřele klidný.
Ráno proběhlo normálně. Niky měla v plánu jít s Áďou na nějaký trhy, takže jsem měl pár hodin pro sebe.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, mobil mi zavibroval.
Klára
_.klarus._: Jdu se projít. Pokud budeš chtít tak přijď, budu u jezera
Půl hodiny jsem jen koukal do zdi. Věděl jsem, že bych to měl ignorovat. Ale moje zvědavost byla silnější než já. A upřímně? Část mě chtěla slyšet, co vlastně chce říct. Ne kvůli ní. Kvůli Niky.
U Jezera stála v mikině s kapucí, sluchátka omotaná kolem zápěstí. Když mě uviděla, usmála se. Normálně. Bez výsměchu, bez dramatu. Prostě... jako člověk.
"Čau"
řekla klidně.
"Čau"
odpověděl jsem opatrně.
"Tak co jsi chtěla?"
Šli jsme podél vody. Pomalu, v tichu. Pak začala.
"Já... nechci ti lézt do života. Jen jsem chtěla, abys věděl, že vím, co jsem udělala. Teda ne že by to šlo vzít zpátky..."
"Nejde"
přikývl jsem.
"Ale víš..."
zhluboka se nadechla
"když jsme se tenkrát bavili, byl jsi jinej. Ne proto, že jsi mi věřil, ale proto, že ses mi nebal říct, že kecám. A já tehdy potřebovala, aby mi někdo konečně řekl, že jsem fakt kráva"
Zvedl jsem obočí. Nečekal jsem to. Vlastně jsem... nevěděl, co čekat.
"Já teď mám jiný věci. Práci, jiný lidi kolem sebe. Občas vzpomínám na to, jak jsem všechny poslala do hajzlu, včetně Niky. A i když to zní blbě, mrzí mě to. Jen už není šance to spravit. A tak to má asi bejt"
"Proč jsi se teda ozvala?"
"Možná jsem chtěla, abys věděl, že se fakt snažím bejt lepší člověk. Že mi na tom fakt záleží. Bez postranních úmyslů, a myslela jsem že by jsme se třeba mohli usmířit a být třeba přátelé?"
Zněla vážně. Zněla jinak.
Sedli jsme si na lavičku. Chvíli mlčeli, a pak jsem se zvedl.
"Hele... já už asi půjdu. Díky za... upřímnost, nebo co to bylo"
Usmála se.
"Díky, že jsi přišel"
Když jsem se vracel domů, v hlavě mi to pořád běželo. Nečekal jsem, že z toho budu mít dobrý pocit. Ale vlastně to... nebylo špatný. A i když bych si to nepřiznal nahlas, trochu mě uklidnilo, že lidi se třeba fakt můžou změnit.
Aspoň jsem tomu chtěl věřit.
Doma už byla Niky. Zalezli jsme si pod deku a pustili nějakej film. Její hlava na mojí hrudi. Její dech pravidelnej.
A já jsem si opakoval, že se nemůže stát nic, co by tohle mohlo zničit.
Nemělo se stát.
__________________________
Omlouvám se za chyby
