Do pokoje jsme vešli potichu. Petr ležel na posteli, oči měl zavřené, ale hned jak jsem ho oslovila, jemně pootevřel víčka.
"Ahoj"
usmála jsem se na něj a jemně ho chytla za ruku.
"Jak se cítíš?"
"Unavenej… ale líp"
zašeptal chraplavě.
Vedle mě stál Calin, tiše, s jemným úsměvem. Pokývl na něj.
"Vypadáš zase o něco líp než včera, kámo"
"To je dobře… protože včera jsem vypadal dost na hovno"
ušklíbl se Petr slabě a trochu zachrčel. Byla v tom jeho klasická ironie, i když zněla jako ozvěna. Ale byla tam. A to mi stačilo.
Sedli jsme si na stejná místa jako vždy. Já po jeho boku, Calin o kousek dál v křesle. Pokoj byl tichý, jen občasné pípnutí přístroje připomínalo, že všechno běží, jak má.
Chtěla jsem se ho zeptat, jestli ho něco nebolí nebo jestli něco nepotřebuje, ale než jsem stihla otevřít pusu, ozvalo se klepání na dveře.
Vzhlédli jsme všichni tři zároveň.
Dveře se pootevřely a vešel mladší muž v civilu, za ním starší chlapík v tmavé bundě. Oba vážní, tiší, ale profesionální. Ve vzduchu okamžitě zhoustla atmosféra.
"Dobrý den"
začal ten starší.
"Jsme od policie. Čekali jsme, až pan Adámek bude schopný výslechu. Můžeme?"
Podíval se nejdřív na mě, pak na Calina, nakonec na Petra.
Petr jen přikývl, pomalu, vyčerpaně.
"Jo… můžete"
Zvedla jsem se, trochu nervózní.
"Máme odejít?"
Policista zavrtěl hlavou.
"To záleží na panu Adámkovi. Chcete, aby tu někdo zůstal?"
Petr se na mě na chvíli podíval. Pak kývnul.
"Zůstanou"
Posadili jsme se zpět. Calin stiskl rty, pohled upřel na podlahu. Já se zhluboka nadechla a chytila Petra znovu za ruku.
Druhý policista si připravil blok a propisku.
"Petře… mohl bys nám popsat, co se stalo ten večer, kdy tě napadli? Kdokoliv a cokoliv si vybavíš, je důležité"
Petr na chvíli zavřel oči. Zdálo se, že se soustředí. Pak otevřel a mluvil pomalu, jako by skládal úlomky.
"Šel jsem domů od sestry... Byla už tma tak jsem šel parkem... Šel jsem v klidu, nikdo nikde.. než jsem před sebou viděl postavu, neviděl jsem mu do obličeje, tak jsem jen sklopil pohled a šel dál... Pak mě stáhnul sebou do křoví, a promluvil... Poznal jsem ho hned.."
Zadržela jsem dech. Calin se mírně napnul.
"Byl to náš otec"
dodal Petr tiše.
"mluvil o tom jaky jsme jen zklamání a že se nás chtěl zbavit..."
Jeden z policistů si dělal poznámky, druhý jen sledoval Petra, klidně a soustředěně.
"Řekl mi i že najmul Dominika Cittu kterej před dvěmi lety unesl a mučil sestru, a bývalou spolužačku aby jí zničila vztah, jediné co chtěl, bylo zničit nám život a já měl být druhý na řadě..."
Oči měl lesklé, ale neplakal. Jen mluvil tiše a rovně.
"Víc si nepamatuju. Probral jsem se až tady."
Byla jsem zticha. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Ruka v mé se lehce třásla.
Policisté si všechno pečlivě poznamenali. Nakonec jeden z nich řekl:
"Petře, díky. Váš výslech hodně pomůže. Víme, kde se váš otec zdržuje. Potřebovali jsme jistotu"
Kývli, rozloučili se a odešli. Jakmile se za nimi zavřely dveře, v pokoji zůstalo ticho. Jen pípání.
Seděla jsem vedle něj a nedokázala říct ani slovo. Ne proto, že bych nechtěla. Jen jsem nevěděla co.
"Je to šílený, viď?"
ozval se Petr tiše.
Jen jsem přikývla.
"Ale bude to v pohodě"
dodal.
A i když to znělo zoufale… chtěla jsem tomu věřit.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
