Byli asi 3 hodiny ráno a mě vzbudilo vyzvánění mého telefonu,
"Jakej debil mě otravuje takhle hrozně brzo ráno!!?" Ospale jsem si jen zanadávala a koukla se na mobil kdo to je.
Calin✨💋
Calin, no jasně, jestli mi volá jen tak protože je úplně na šrot tak ať si mě nepřeje.
-------------------
(C- Calin N-Nikol)
N- Noo? Caline jestli to není naléhavý, a ty mi voláš jen tak z prdele tak tě asi zabiju
C- Okamžitě přijeď do nemocnice, poslal jsem pro tebe Davida (Dkopa) kter jako jedinej nepil, za chvíli je u tebe čau.
N- POČKEJ!! Caline! Jak jako do nemocnice?! Co se stalo!?
---------------------
Na to už mi neodpověděl protože to típnul, měla jsem strach, Calin zněl jak kdyby byl úplně střízlivej, a asi i plakal.
Hned jsem se zvedla z postele, hodila na sebe to první co jsem ze skříně vytáhla což byly obyčejný černý tepláky a bílí tričko.
Oblékla jsem se a šla před dům čekat na Davida.
Na to že je nemocnice asi půl hodiny odsud tu byl za chvíli. David zastavil kousek přede mnou a ani nevystupoval, rovnou mi ukázal ať hned nastoupím, a tak jsem taky udělala, jenom jsem Davida pozdravila a on jen jako pozdrav kývl.
Nebylo jednoduché si nevšimnout jeho rudých ubrečených očí.
Celou cestu jsme ani jeden nepromluvil, na Davidovi bylo vidět že na nějaký povídání moc ready není tak jsem taky byla potichu.
Přijeli jsme do nemocnice kde už na nás čekal Calin a Kojo, ti dva se hned jak nás uviděli zvedli a šli k nám.
"Můžete mi už konečně někdo říct co se tady děje!?" Řekla jsem lehce naštvaně když k nám kluci přišli.
"A...a kde je Petr" řekla už jsem vyděšeně a začala mít opravdu strach.
Než mi stihli kluci odpovědět přišla za mnou na pohled příjemná paní sestřička.
"Dobrý den, vy jste Nikol Adámková?
"Dobrý, ano to jsem, můžu se zeptat co se stalo?"
Sestřička byla opravdu moc milá za což jsem byla ráda, asi by jste nechtěli se bavit s nějakou nepříjemnou babou v nemocnici když ani nevíte proč tam jste a už tak jste dost vyděšený.
"Pak vám vše povím, teď pojďte prosím se mnou"
Podle jejího tónu hlasu jsem byla ještě víc ve stresu a víc vyděšená než do teď, ale následovala jsem jí.
Šli jsme asi 4 minutky než se paní sestřička zastavila u pokoje číslo 5 a začala otevírat dveře. Nevěděla jsem jestli jsem už vůbec připravená vejít a kouknout se kdo tam vůbec leží, tak trochu už jsem to tušila ale i tak jsem pořád pevně doufala že se mýlím.
Nechtěla jsem udělat ten krok do toho pokoje, ale musela jsem, bohužel...
Můj zrak jsem měla stále upnutý na moje špičky u nohou, tak jsem ho pomalu zvedala a zastavila jsem se u člověka ležícího na posteli, a v tu ránu se mi zastavil svět, byl to Petr...
-----------------------
Čauky 🌻 tak se vám hlásím s novou trochu kratší kapitolou.
Určitě mi napište co si zatím o tomhle příběhu myslíte a co by jste změnili, budu ráda za každou větu co napíšete, přece jen je to můj první příběh, takže mi můžete psát i nějaké rady❤️🙏🏼
