Ještě ani pořádně nedozněl ten první šok z pozitivního testu a už jsme seděli v čekárně u gynekologa. Calin mě držel za ruku, i když jsem si stokrát říkala, že „už to stejně víme“. Jenže jakmile jsem na obrazovce uviděla ten malý blikající bod... byla jsem naměkko. Zase.
Byl tam. Nebo tam byla. Miminko. Naše druhý.
Doma jsem test schovala do památeční krabičky, vedle toho prvního. A rozhodli jsme se, že to začneme pomalu říkat ostatním. Ne najednou. Každýmu zvlášť. A hezky po našem.
Začali jsme u Petra.
Volala jsem mu, když jsme zrovna doma pekli sušenky, spíš se o to pokoušeli, protože malej Viktor nadělal víc bordelu z mouky než užitku. Calin mu na čelo nakreslil úsměv z mouky a já u toho držela telefon.
"Nazdáár"
ozval se Petr vesele.
"Hele... Budeš zase strejda"
řekla jsem jednoduše.
Chvilku bylo ticho.
"Počkat... Co!?"
"Jo. Oficiálně potvrzeno. Dvě čárky. Ultrazvuk. Všechno"
"Ty vole!"
vykřikl.
"To snad není možný. Jako... to je úplně nejlepší zpráva!"
Další na řadě byla Áďa.
Přijela za náma sama, jen tak na kafe. Seděla jsem s ní na balkoně, malý Viktor běhal okolo a Calin dole v autě něco vyřizoval. Měla jsem v kapse ultrazvuk, vytisknutý, hezky složený, zabalený do staré obálky.
"Na, tohle jsem ti chtěla ukázat"
řekla jsem nenápadně.
Rozbalila to, podívala se, zmrazila.
"Neee! Niky! Jako že vy… vážně?!"
Jen jsem přikývla.
"Pane bože!"
řekla a najednou mě objala tak pevně, až jsem se rozesmála.
S Davidem jsme to vymysleli jinak.
Poslali jsme mu fotku ultrazvuku, kde byl na tabuli připsanej nápis
„Level 2 loading… 15% hotovo.“
Odpověď přišla hned
"Děláte si prdel 😭❤️ Omg, vy ste šílený.
No a Willy?
Ten byl vtipnej jako vždycky.
„Zvedni FaceTime, chci ti něco ukázat„
napsala jsem mu.
Zvedl to zrovna, když seděl v autě.
"Čau, Niky, copak?"
"Budeš strejda znova"
Zarazil se.
"Počkat. Jako... druhej prcek?"
Ukázala jsem ultrazvuk do kamery.
"Ty krááááso!"
Chvíli bylo jen jeho
"No tak to je hustý! Gratulace, ty vole! Tak to musíme oslavit… a počkat, když to bude kluk, bude to Willyam zeo, a holka… třeba Wilhelma?"
"Willy, ne"
"Okej, tak třeba Vilma"
"Willy, fakt ne"
Rozesmál se.
Když jsem večer seděla v posteli s Viktorem na klíně, který si spokojeně cucal palec a koukal na pohádky, došlo mi, jak rychle ten čas letí. Před chvílí to byl on, kdo byl na ultrazvuku. Teď se směje, běhá a říká mi „mami“ svým měkkým, roztomilým hláskem.
A teď... bude další.
______________________________
Omlouvám se za chyby
