Po snídani jsem si šla uklidit hrnek od čaje a pak chvíli jen tak stála u okna a pozorovala ulici pod námi. Byl klid, ticho, jen z kuchyně bylo slyšet, jak Calin z dálky cosi pobrukuje. Petr byl opět zavřený ve svém pokoji a neozýval se, což mě už začínalo znepokojovat víc než dřív. Ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli ho mám jít vyrušovat.
Sedla jsem si na pohovku, vzala si deku a chvíli scrollovala na telefonu. Občas jsem koukla směrem ke dveřím od Calinova pokoje a napadlo mě, jestli bychom nemohli vymyslet něco, co by Petra trochu rozveselilo… nebo aspoň vytáhlo ven. Ale nic mě nenapadalo. A pravda byla, že moje hlava byla stejně pořád trochu jinde, u Calina.
Za pár minut si ke mně přisedl, s rozcuchanými vlasy a tím svým líným úsměvem. Beze slova si mě přitáhl blíž a opřel si bradu o moji hlavu.
"Miluju, když takhle voníš"
zamumlal a já se musela pousmát.
Chvíli jsme jen tak seděli v tichu. A i když se toho kolem dělo hodně, v tomhle momentě bylo všechno najednou nějak jednodušší.
Chvíli jsem ještě seděla s Calinem v objetí, ale myšlenky mi pořád utíkaly jinam. Byla jsem nervózní, protože ten zvláštní odstup od Petra trval už příliš dlouho. A i když jsem se snažila dělat, že to neřeším, štvalo mě to. Hodně. Nešlo mi do hlavy, proč najednou přestal být ten vtipnej, usměvavej Petr, kterej nás vždycky uměl rozesmát. Místo toho teď jen mizel ve svém pokoji, neříkal skoro ani slovo a jen občas se ozvalo tiché bouchnutí dveří.
"Asi za ním půjdu"
zamumlala jsem Calinovi do mikiny, do které jsem měla zabořený obličej.
"Myslíš, že chce mluvit?"
zeptal se opatrně.
Pokrčila jsem rameny.
"Nevím. Ale chci to aspoň zkusit"
Zvedla jsem se, vzala si mikinu a šla chodbou ke dveřím jeho pokoje. Dvakrát jsem zaklepala.
"Péťo?"
ozvala jsem se tiše. Žádná odpověď.
"Můžu na chvilku?"
zkusila jsem to znovu. Po chvíli se dveře otevřely, ale Petr se ani neusmál, jen ustoupil stranou, aby mě pustil dovnitř.
V pokoji bylo šero. Jen obrazovka počítače lehce osvětlovala jeho tvář. Sedl si zpátky na židli, já si nesměle sedla na postel.
"Chtěla jsem si promluvit…"
začala jsem pomalu.
"Hm"
zabručel, aniž by se na mě podíval.
"Mám pocit, že se nám poslední dny úplně vyhýbáš. Nevím, co se děje, ale… není mi to jedno"
dodala jsem upřímně.
Petr si povzdechl.
"Nemám náladu na žádný řešení Niky"
"Já ale… chci jen vědět, jestli jsem něco udělala, nebo..."
"Říkal jsem, že nemám náladu"
přerušil mě stroze. Zněl podrážděně, skoro nepřítomně. V očích měl něco, co jsem u něj snad ještě nikdy neviděla. Zklamání? Bolest? Nechápala jsem.
Chtěla jsem mu říct ještě něco, ale najednou mi v kapse zavibroval mobil. David.
"Promiň…"
zamumlala jsem a zvedla to.
"Ahoj, Davide?"
"Nazdar! Hele, ani jeden mi nezvedá telefon, jen jsem chtěl říct, že studio je ready. A já už bych je tu docela potřeboval, mají tu nedodělanou práci"
ozval se jeho hlas, tentokrát docela vesele.
"Super, díky, dám vědět klukům"
odpověděla jsem a ukončila hovor.
Petr se mezitím otočil zpátky k monitoru, jako bych tam ani nebyla. Seděla jsem tam ještě pár vteřin, ale pak jsem jen potichu vstala a tiše za sebou zavřela dveře.
Když jsem se vrátila do obýváku, Calin na mě jen mlčky koukl a já zavrtěla hlavou.
„Nic. Nejde to.“
_____________________________
Omlouvám se za chyby
