Slunce se pomalu protahovalo mezi zataženýma žaluziema a v místnosti bylo ticho. Takový to ticho, co není prázdný, ale příjemný. Byla jsem zabalená v dece na gauči, hlavu opřenou o polštář. Otevřela jsem oči ještě dřív, než mi zazvonil budík. Ani jsem ho nenastavila, možná podvědomě proto, že jsem nechtěla, aby mě někdo rušil z myšlenek.
Petr byl už dávno vzhůru. Podle zvuků z kuchyně to vypadalo, že dělá snídani. Bylo zvláštní, jak mi jeho přítomnost poslední dny pomáhala držet pohromadě. Nebyl vtíravý, nevyptával se, jen tu byl. Jak brácha, kterého bych si nemohla vymyslet líp.
Pomalu jsem se zvedla a přešla ke dveřím. V kuchyni to vonělo po kafi a toustech.
"Dobré ráno"
zamumlala jsem a posadila se ke stolu.
Petr zvedl oči od pánve.
"No nazdar. Vypadáš… jinak"
"Jinak?"
nadzvedla jsem obočí.
"Nevím… Klidnějc. Trochu míň jako že chceš svět vypnout a bejt sama ve tmě"
Pousmála jsem se.
"Možná se mi o tom už jen nezdá. Včera… to bylo zvláštní. Dobrý, ale zvláštní"
"S Calinem?"
zeptal se rovnou, bez kliček.
Přikývla jsem.
"Nevím, co přesně to znamená. Ale v jednu chvíli jsem ho viděla tak, jak ho znám. Ne jako někoho, kdo mě zradil, ale jako toho kluka, kterýho jsem… milovala. Pořád miluju"
Petr chvíli míchal vajíčka na pánvi.
"A myslíš, že ti ublíží znova?"
Podívala jsem se do hrnku s čajem.
"Nevím. Ale… už si nepřeju, aby byl pryč. A včera… jsme si toho řekli hodně"
"Tak třeba se něco opravuje"
pokrčil rameny a položil přede mě talíř.
"Jíst musíš, i když máš rozbitý srdce"
"Dík"
Najednou telefon na stole zavibroval. Zpráva.
Zlato❤️: Dneska půjdu do studia až odpoledne. Jestli budeš chtít, můžeme se předtím projít. Žádný těžký rozhovory, jen tak. Jako dřív. Ale jen když budeš chtít.
Zírala jsem na to jméno, co tam pořád zůstávalo. Neuměla jsem ho změnit. A vlastně jsem asi ani nechtěla.
Petr se na mě podíval, všiml si, jak telefon držím.
"Calin?"
"Jo…"
vydechla jsem.
"Zve mě na procházku. Jen tak"
"A chceš?"
Zamyslela jsem se. Ne kvůli tomu, co by chtěl on. Ale co chci já.
"Asi jo… Možná je čas jít ven. Zkusit dýchat. Vedle něj. Ne proti němu"
Petr přikývl, beze slov. A já věděla, že i on to chápe. Ne jako schválení, ale jako podporu.
To ráno bylo tichý, jemný. A možná, jen možná, byl právě tenhle klid začátek nový rovnováhy.
Čekal na mě u parku. Seděl na lavičce pod vysokým javorem, kapuci staženou přes hlavu, sluchátka v uších. Ale když mě uviděl, hned vstal. Sundal si jedno sluchátko a trochu nejistě se usmál.
"Ahoj…"
řekl tiše.
"Ahoj"
odpověděla jsem. A bylo zvláštní, že to slovo bolelo míň, než jsem čekala.
Chvíli jsme jen šli vedle sebe. Míjeli jsme lidi se psy, maminky s kočárky, důchodce krmící holuby. A my dva, mezi nimi, ale trochu mimo.
"Díky, že jsi přišla"
začal po chvíli.
"Vážně jsem nečekal, že… že tohle ještě někdy bude možný"
"Já taky ne"
přiznala jsem.
"Ale… možná už nechci utíkat. Pořád jsem zmatená. Ale cítím, že ti to potřebuju aspoň zkusit dovolit"
"To mi úplně stačí"
pousmál se.
"Nevim, jak ti dokázat, že jsem nelhal. Že jsem neudělal nic, co by tě mělo zničit. Ale chci ti bejt tak blízko, jak mi to dovolíš"
Zastavila jsem se u malýho jezírka, kde plavaly kachny. Pamatovala jsem si, že jsme tady seděli už před rokem, když měl v hlavě blok a nic se mu nedařilo napsat. Tehdy jsme spolu mlčeli přes hodinu, a i tak to bylo nejkrásnější ticho.
"Když jsem tě včera viděla ve studiu"
řekla jsem potichu,
"jak hraješ ty písničky… došlo mi, že tě vlastně pořád znám"
"Já jsem se nezměnil, Niky. Aspoň ne v tom, co k tobě cejtim"
odpověděl. Pomalu se otočil ke mně.
"Ale chápu, že tvoje srdce dostalo ránu. A nechci ho nutit, aby zapomnělo. Jen aby si možná vzpomnělo, jaký to bylo… když bylo celý"
Ztichli jsme.
Pak jsem se usmála. Jen trochu. Ale opravdově.
"Třeba si vzpomene. Časem. Ale jestli budeš stát vedle mě… půjde to líp"
Jeho oči se zaleskly. A aniž by cokoli řekl, jen přikývl. Pak z kapsy vytáhl jedno sluchátku a beze slova mi ho podal.
Vložila jsem si sluchátko do ucha a spustila první song. Jemný klavír, hlas, co šeptá o bolesti a vině, ale taky o lásce, co nezmizela.
Pomalu jsme šli dál. Vedle sebe. Ne za ruku, ale blízko. A najednou se ta cesta nezdála tak dlouhá.
________________________________
Omlouvám se za chyby
