Byla už hluboká noc. Všude kolem ticho, jen tiché pravidelné oddechování Petra.
A funění Calina za mými zády. Bylo mi teplo, tělo jsem měla přitisknuté ke Calinovi.
Nevědomky jsem se zamračila ve spánku. Sen mě vtáhl do místa, které jsem celé měsíce zkoušela zapomenout.
Byla tma. nepřirozená tma. Okolí bylo chladné, zdi těsné. Cítila jsem, jak se mi na kůži lepí strach. V rohu stála postava. Známá. Příliš známá. Neřekl nic. Nemusel. I beze slov se ta tíha vrátila. Oheň v krku, tlak na hrudi, bezmoc v každém svalu. Nemohla jsem křičet. Nemohla jsem se pohnout.
Začala jsem sebou házet ve spánku. Deka ze mě sklouzla, zrychlil se mi dech.
"Niky?"
ozvalo se tiše vedle mě.
V ten moment jsem zakřičela. Hlasitě, neplánovaně. Hrůzou.
Okamžitě mě objaly dvě silné ruce.
"Hej, hej… Niky, to je dobrý. Jen sen. Jsem tady. Niky, otevři oči, prosím.'
S trhnutím jsem se probudila. Celá zpocená, roztřesená, v očích slzy. Calin mě svíral v náručí, jeho hlas se třásl stejně jako moje tělo.
"To… to byl on"
hlesla jsem a pevně sevřela látku jeho trička.
"Zase jsem tam byla…"
Calin chvíli nic neříkal. Jen mě pevně držel a klidně dýchal, aby mě trochu stáhl zpátky na zem.
"Jsi tady. Se mnou. Nikdo ti neublíží. Už nikdy."
Zachvěla jsem se. Chtěla jsem věřit. Opravdu.
"Bylo to tak skutečný…"
zašeptala jsem.
"Ale je konec. Poslouchej, jsi v bezpečí. Máš mě. A vždycky budeš."
Jeho hlas byl pevný, klidný, upřímný. Natáhla jsem se a přitiskla tvář k jeho krku, kde mi bušilo jeho srdce až do spánků. To mě konečně začalo pomalu uklidňovat.
"Můžu s tebou zůstat takhle?"
zašeptala jsem.
"Kdykoli"
Zůstali jsme v objetí, těsně přitisknutí. A když jsem konečně znovu usnula, nebyla už tma tak temná, protože tam byl on.
___
Probudilo mě světlo, které se pomalu vkrádalo dovnitř přes škvíru mezi závěsy. Byla jsem rozlámaná, jako by na mně v noci někdo seděl, ale přesto jsem se cítila… klidnější. Ještě chvíli jsem ležela se zavřenýma očima, poslouchala tiché dýchání vedle sebe. Calin.
Byl ke mně otočený čelem, spal klidně a jeho ruka ležela volně přes můj bok. Na druhé matraci spal Petr, celý zavrtaný v dece, s pusou lehce pootevřenou. Všude kolem byl takový ten ranní klid po dlouhé noci.
Zůstala jsem ležet a jen tiše pozorovala strop. Noční můra pořád zanechávala stín někde hluboko ve mně, ale Calinova blízkost mi pomáhala ten stín zvládnout.
Po chvíli se Calin pohnul, otevřel oči a podíval se na mě s ospalým úsměvem.
"Dobré ráno"
zašeptal, aby nevzbudil Petra.
"Dobré…"
odpověděla jsem tiše.
"Díky, žes v noci zůstal"
Přikývl a jen jemně stiskl mou ruku. V tom se vedle nás ozvalo zahučení a Petr se začal převalovat.
"Ugh… proč mám pocit, že mě přejel buldozer?"
Zasmála jsem se a Calin jen potlačil smích.
"To bude tou hororovou terapií na matraci"
poznamenal ironicky.
Petr se posadil, protáhl si záda a zívl.
'Dneska měl bejt studio day… ale upřímně, na to nemám ani nervy, ani hlas. Dneska prostě zůstávám doma"
"No super"
zabručel Calin a promnul si oči.
"Zrovna dneska tam musím já. Na chvíli. Jen něco nahrát"
"Tak my ti to tu pohlídáme"
Řekla jsem se a rozhlédla se po obýváku, kde pořád ležely matrace, prázdné kelímky a miska s nedojedeným popcornem.
Calin se zvedl, natáhl se a protáhl záda, až mu zakřupalo v rameni.
"Fajn, ale když přijdu a bude tu chaos, tak další filmovej večer vynechávám"
"To si nedovolíš"
zazubil se Petr a pohodlně se opřel o gauč.
"Tak se tu beze mě aspoň stihne uklidit"
"Ha ha"
protočila jsem oči.
"Už běž, nebo přijdeš pozdě a budeš to házet na nás"
"Jasný, jasný"
zasmál se Calin a cestou do koupelny mi věnoval rychlý pohled, který řekl všechno, co říct nemohl.
___________________________
Omlouvám se za chyby
