Bylo už po jedenácté, když se za klukama zavřely dveře. V bytě se rozhostilo ticho, jen občas zvenku zazněl vzdálený zvuk projíždějícího auta. Calin se natáhl po klíčích, zamknul a pak se otočil ke mně s unaveným, ale spokojeným pohledem.
"Tak máme klid"
řekl tiše.
"Jo... a konečně chvíli jen pro sebe"
odpověděla jsem a opřela se o stěnu, ruce složené na prsou, sledujíc ho, jak si sundavá mikinu. Vypadal jinak. Stejně, a přitom úplně jinak.
Přešel ke mně, položil mi ruce na boky a pomalu mě přitáhl k sobě.
"Furt tomu tak nějak nemůžu uvěřit"
"Že ses konečně rozhoupal?"
uculila jsem se, ale tón jsem měla jemnej, ne vyčítavej. Spíš vděčnej. Dojalo mě, jak vážně to celý bere.
"Jo... a že jsi řekla ano. Já fakt..."
povzdychl si, jako by v něm pořád zůstávala tíha těch dní předtím.
"Nečekal jsem, že to bude takovej mazec."
"Ale dobrej mazec, ne?"
položila jsem mu dlaň na hruď. Cítila jsem, jak mu buší srdce. Rychle, ale klidně. Jako by se právě uvolnil z něčeho, co ho dlouho svíralo.
"Ten nejlepší"
přikývl. Políbil mě na čelo, pak mě objal naplno a jen tak mě držel.
Přešli jsme společně do ložnice. Oblékla jsem si jeho tričko a nechala si jen tanga, on si sundal kalhoty a triko, a pak jsme zalezli pod peřinu. Ležela jsem zády k němu, přitáhnul si mě do objetí a zabořil nos do mých vlasů.
"Hej..."
zašeptal po chvíli.
"Hm?"
odpověděla jsem, napůl v polospánku.
"Díky, že jsi v tomhle se mnou. Jako... fakt. I když mám občas v hlavě bordel. I když všechno neumím říct tak, jak bych chtěl"
"Ty to neříkáš slovy... ale vším ostatním"
odpověděla jsem potichu.
Chvíli bylo ticho.
"Miluju tě, Niky"
"Já tebe taky"
A i když mě přepadla únava, ještě dlouho jsem vnímala jeho dech za svým krkem, jeho ruku na mém břiše... a klid, který se mi usadil v hrudi.
Ráno bylo tichý. spal vedle mě, ruku přehodil přes můj bok, dýchal pomalu. Pohladila jsem ho po zápěstí, trochu přitiskla dlaň k jeho. Ten prstýnek tam pořád byl. Byl skutečnej.
Ještě chvilku jsem zůstala ležet, než se Calin trochu zavrtěl a otevřel oči.
„Kolik je?“
„Devět něco.“
„Hm. Můžu ještě chvíli předstírat, že žádný devět neexistuje?“
„Můžeš,“
usmála jsem se.
Zůstali jsme tak ještě pár minut. V klidu. Bez slov. Jen tak.
Snídaně byla jednoduchá, jen kafe a rohlík s máslem, protože včera jsme vybrakovali celou ledničku. Seděla jsem u stolu, nohy na židli pod sebou, a sledovala Calina, jak se snaží najít něco, co neexistuje.
"Hledáš marmeládu, co už měsíc nemáme?"
"Ne… možná… ano"
Zasmála jsem se a natáhla se k němu, abych ho políbila na tvář.
V ten moment někdo zaklepal. Ani ne tak silně, spíš netrpělivě.
"To bude Petr"
zamumlal Calin a šel otevřít.
Pohled Calina
----------------------
Stál tam s rukama v kapsách a výrazem, kterej nedokázal rozhodnout, jestli je naštvanej nebo jen zmateně unavenej.
"Čau"
"Čuus"
Pozdravil jsem a pustil ho dál
Usadil se na gauč a já si sedl vedle něj. Niky mezitím v kuchyni vařila další kafe.
"Tak co tě žere?"
zeptal jsem se napůl ze srandy.
"Potkal jsem Kláru"
vyhrknul Petr hned.
"Cože?"
"Včera. Náhoda. V obchodě. Šel jsem koupit mlíko. A najednou tam stála. Nejdřív jsem ji ani nepoznal, víš? Vypadala… jinak. Tak nějak klidně. Mluvila v pohodě, byla přátelská, normální. Fakt normální"
Zarazil se, jako by se bál, že to zní divně.
"A... bylo to divný, jo. Protože to nebyla ta Klára, co jsme znali. Ale stejně... nechci s ní mít nic společnýho. Jen mě to rozhodilo"
Mlčel jsem chvíli. Nevím proč, ale v břiše se mi sevřelo.
"Myslíš, že něco plánuje?"
"Nee to si nemyslim"
Přikývl jsem.
V ten moment vešla Niky s třetím kafem.
"O čem se bavíte?"
"O náhodným setkání se starým duchem"
odpověděl Petr s polovičním úsměvem.
Sedli jsme si všichni k sobě, ale moje hlava už od toho momentu nepřestala nad Klárou přemýšlet. Ani nevim proč.
____________________________
Omlouvám se za chyby
