Zbytek dne byl příjemně klidný. Po ranní kávě s Petrem a jeho nečekaným „švagrovským" vtípkem z nás všech spadlo napětí. Ani jsem si nevšimla, jak moc mi chyběl ten pocit, že jsme zase normálně spolu.
Odpoledne jsme s Calinem vyklidili společně balkon, mezi rozházenými židlemi a zaprášeným stolem jsme konečně našli prostor, kde si večer udělat trochu pohody.
Slunce pomalu zapadalo a na oranžovém nebi se vznášely jen poslední zbytky mraků. Seděli jsme vedle sebe, já zachumlaná v mikině, on v tričku, jako by vůbec necítil chlad.
"Zase máš husí kůži"
poznamenal s úsměvem a přehodil mi přes nohy deku, kterou si předtím nesl.
"neboj, není to z tebe"
zasmála jsem se potichu.
"Fakt? Tak to mě trochu zklamalo"
řekl, přisunul se blíž a opřel si čelo o moje.
Chvilku jsme tam jen seděli, úplně potichu. Bylo zvláštní, jak ticho s ním nebylo nikdy nepříjemný. Vlastně bylo krásný.
"Víš, že si pořád ještě někdy říkám, jestli se mi to jen nezdá?"
zašeptala jsem.
"Co přesně?"
podíval se mi do očí.
"Že jsi fakt tady. Se mnou. Že se to fakt děje"
Usmál se, vzal mě za ruku a políbil mi hřbet dlaně.
"Já si to taky někdy říkám. Ale pak tě vidím ráno rozcuchanou, jak hledáš ponožky a nadáváš na kafe, co ti někdo vypil, a vím, že to není sen. Protože v mých snech jsi vždycky trochu víc klidná"
"To si piš, že jsem noční můra"
uchechtla jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.
"No... jestli tohle je noční můra, tak ať mě i tak nikdy nikdo nebudí"
řekl tiše
Seděli jsme tam ještě nějakou dobu. Nebylo třeba moc mluvit. Jen to tiché šumění města, sem tam zavrčení auta, a jeho prsty, co si hrály s mýma. Obloha už byla úplně tmavá a sem tam někde zablikala hvězda.
"Měli bychom asi jít spát"
zamumlala jsem, když jsem zívla už potřetí za minutu.
"Hm… Asi jo"
přikývl Calin, ale nehnul se.
Pohladil mě palcem po ruce a chvíli mlčel. Pak se mírně naklonil ke mně a potichu řekl
"Nechceš dneska… spát se mnou?
Myslím jako u mě v posteli"
Zvedla jsem k němu pohled. Nebyla to otázka, co by ve mně vyvolala nejistotu nebo strach.
"Chci"
usmála jsem se.
O chvíli později jsme už byli v jeho pokoji. Ve tmě jsme se potichu převlékli, zalezli pod peřinu a jakmile jsem si lehla vedle něj, jeho paže mě automaticky objala.
Ležela jsem k němu čelem, hlavu položenou na jeho hrudi, a slyšela jeho klidný dech. Cítila jsem se bezpečně.
"Dobrou, Niky"
zašeptal do mých vlasů.
"Dobrou, Caline"
pousmála jsem se ospale.
A v jeho náručí jsem pomalu usnula.
Byla už hluboká noc, když jsem se z lehkého spánku lehce probudila. Nepřevalovala jsem se, ani jsem se nelekla. Prostě jsem jen otevřela oči a chvíli poslouchala ticho. Calin mě stále objímal, spal klidně a pravidelně dýchal.
V pokoji byla tma, ale skrz mírně pootevřenou žaluzku pronikalo slabé světlo z ulice, které dopadalo na jeho tvář. Jeho rysy v tom svitu vypadaly skoro až neskutečně.
Pomalu jsem zvedla ruku a opatrně mu přejela po lícní kosti. Nehnul se, jen se mu lehce zachvěla víčka. Usmál se ze spaní.
Bylo to tak zvláštně dojemné. Jak moc se mi dřív zdál nedostupný, jako někdo, koho můžu mít jen ve snech. A teď tu ležel vedle mě. Spal klidně, důvěřivě, objímal mě jako něco, co nechce ztratit.
Nahnula jsem se k němu a políbila ho lehce na čelo.
"Miluju tě"
zašeptala jsem sotva slyšitelně. Nečekala jsem odpověď. Byla jsem si jistá, že to ví.
Cítila jsem se tak klidně. Bezpečně. Šťastně.
Zavřela jsem oči a nechala se znovu pohltit spánkem, obklopená jeho vůní, jeho teplem a tím zvláštním vnitřním tichem, které má člověk jen tehdy, když ví, že je přesně tam, kde má být.
___________________________
Omlouvám se za chyby
