Ráno začalo nezvykle tiše. Budík jsem měla nastavený brzy, ale stejně jsem se vzbudila o hodinu dřív. Ležela jsem potichu na zádech a zírala do stropu, jako by snad mohl dát odpovědi na všechno, co mi běželo hlavou.
Calin ještě spal. Dýchal klidně, obličej měl uvolněný a jednu ruku přehozenou přes moje boky. Jako normální ráno, které by nemělo být ničím výjimečné. Ale pro mě bylo.
Opatrně jsem se vyprostila z jeho objetí, dala mu polibek na spánek a zvedla se z postele. V kuchyni jsem si uvařila slabý čaj, už několik dní jsem kafe nemohla ani cítit, a posadila se ke stolu.
Telefon jsem měla položený před sebou. Byla tam uložená adresa ordinace i čas objednání. 8:30. Ještě skoro dvě hodiny. S každou minutou, která ubíhala, se mi sevřený žaludek stahoval víc a víc.
Chvíli jsem tam jen seděla a civěla před sebe, než jsem se rozhodla dát si rychlou sprchu a obléknout se. Snažila jsem se vybrat něco, co by nevzbudilo podezření. Volnější mikina, černé legíny, jednoduchý culík. Kdybych náhodou potkala někoho známého, muselo to vypadat, že jdu jen na běžnou kontrolu.
Když jsem vyšla zpátky z koupelny, Calin už seděl na posteli a protahoval se. Usmál se, když mě uviděl.
"Dobré ráno, lásko"
zamumlal rozespale a natáhl ruku, abych k němu přišla.
"Dobré"
odpověděla jsem s úsměvem a krátce ho políbila.
"Musím dneska dopoledne něco vyřídit, tak pojedu dřív"
"Něco do města?"
Přikývla jsem.
"Jo, jen drobnost. Můžeme se pak vidět na oběd, jestli chceš"
"Jasně"
přikývl, i když trochu zaraženě.
"Nechceš, abych jel s tebou?"
"To je fakt jen na chvilku"
ujistila jsem ho rychle a snažila se, aby to znělo co nejvíc v klidu.
"Spíš odpočívej. Až se vrátím, tak si dáme něco dobrýho a pustíme si film"
Calin se znovu usmál a natáhl se, aby mě políbil na čelo.
"Tak jo. Ale napiš mi, až budeš mít hotovo"
"Napíšu"
slíbila jsem. A pak jsem si vzala klíče, tašku a s tichým
"miluju tě"
za sebou zavřela dveře.
Cesta k doktorovi ubíhala pomalu. Venku byla tma, hustě padal sníh a ulice byly tiché. Tramvaj byla skoro prázdná, což mi vyhovovalo. Seděla jsem u okna, dívala se ven a cítila, jak se mi ruce potí v rukavicích.
Bylo mi divně. Ne špatně… spíš jako bych stála na prahu něčeho úplně nového. Něčeho, co nemůžu vzít zpátky.
Před budovou ordinace jsem chvíli stála, zhluboka dýchala a v duchu si opakovala, že to zvládnu. Že ať už bude výsledek jakýkoli, já se postavím čelem. Kvůli sobě. A možná… kvůli němu nebo jí.
Pak jsem vešla dovnitř.
V čekárně bylo ticho, jen tlumené šustění papírů a sem tam zakašlání nějakého pacienta. Seděla jsem u stěny na židli, ruce složené v klíně, prsty nervózně kroužily kolem zipu mikiny. Pořád jsem zvažovala, co všechno se může stát. Co když to byl falešný poplach? Co když je to vážné? A co když… co když opravdu čekám dítě?
Občas jsem nenápadně pohlédla na ostatní ženy v čekárně. Některé už měly kulaté bříško, jiné působily stejně nejistě jako já. Bylo zvláštní sedět tam mezi nimi. Ještě před pár týdny by mě ani nenapadlo, že tu někdy budu s tímhle důvodem.
"Slečna Adámková"
ozval se hlas sestřičky.
Zvedla jsem hlavu a snažila se usmát. Přikývla jsem, popadla tašku a vydala se za ní. Ruce se mi trochu třásly, ale krok jsem měla pevný. Musela jsem to zvládnout.
Sestřička mě zavedla do ordinace, kde už seděla mladá doktorka. Vypadala mile, což mi dodalo aspoň trochu klidu.
"Dobrý den, posaďte se"
usmála se a listovala v papírech.
"Takže… podle informací jste si dělala domácí těhotenský test, který vyšel pozitivní, je to tak?"
"Ano"
kývla jsem.
"Dobře, tak se na to podíváme. Uděláme nejprve test z moči a pokud vyjde pozitivně, uděláme rovnou ultrazvuk. Souhlasíte?"
XJo… samozřejmě"
odpověděla jsem tiše.
O chvíli později jsem znovu seděla v ordinaci. Doktorka nahlédla do výsledku testu, který přinesla sestřička, a přikývla.
"Těhotenství je potvrzené. Teď vás poprosím, abyste si lehla na lehátko. Uděláme ultrazvuk, podíváme se, jak to vypadá"
Přikývla jsem, aniž bych byla schopná říct jediné slovo. Lehla jsem si na lehátko. Když doktorka zapnula přístroj a nanesla mi gel na břicho, srdce mi bušilo jako o závod.
A pak, na obrazovce se objevila malá tečka. Nejdřív jsem skoro nic neviděla, ale doktorka ukázala prstem a usmála se.
"Tady je. Tohle je plodový váček a tady už vidíme embryo. Podle velikosti jste tak vosmém týdnu"
Zatajila jsem dech.
"Chcete si nechat vytisknout fotku z ultrazvuku?"
zeptala se doktorka.
"Ano, prosím"
vydechla jsem okamžitě.
Za chvíli mi podávala malý černobílý snímek. Dívala jsem se na něj jako na ten nejcennější poklad. Tak maličké. A přesto to bylo opravdové.
Byl tam. Nebo ona.
Moje dítě.
Usmála jsem se, i když mi po tváři stekla jedna tichá slza.
Po vyšetření mi doktorka ještě vysvětlila několik základních věcí, nabídla mi brožury pro nastávající maminky a domluvily jsme další termín. Vyšla jsem z ordinace jako vyměněná. Venku už přestalo sněžit, ale zima mě štípla do tváře, jakmile jsem vyšla na ulici.
Z kapsy jsem vytáhla mobil.
Calinovi jsem zatím nenapsala. Nevěděl nic.
Ale já už věděla všechno.
A jedno jsem věděla jistě, že ho musím připravit. Ale ještě ne dnes.
Dnes si to chci nechat jen pro sebe. Jen ještě chvíli.
_____________________________
Omlouvám se za chyby
